Nastala revoluce v informacích. Nejsme na to připraveni, neumíme je třídit, myslí si moderátor Daniel Stach |
Do letenského bytu s ohromující vyhlídkou na Prahu dorazila po celodenní práci ve střižně. Udělala mi nescafé – a omluvila se, že přístroj na espresso zrovna stávkuje –, nabídla koláčky – a omluvila se, že jsou kupované. Ano, Helena Třeštíková je jednou z nejzdvořilejších a nejohleduplnějších žen, které znám. Člověk by si až kladl otázku, jak s takovou povahovou výbavou dokáže ze svých hrdinů – od kriminálníků po hvězdy pop-music – dostat přesně to, co potřebuje. Protože to umí mistrovsky.
Dokáže se ptát – a dokáže taky ve správný okamžik mlčet a nechat své hrdiny prožívat spontánní okamžik, jako by na ně žádná kamera nemířila. Dokumenty o narkomance Katce, delikventovi Reném, ale taky série Manželské etudy anebo portréty osobností zajímavých profesí i osudů vzbudily zájem jak v Česku, kam se na ně chodí do kina, tak v zahraničí, kam režisérku pravidelně zvou na prestižní filmové festivaly a odkud si vozí filmová ocenění. Do kin teď zamířil její poslední dokument o stárnoucí prostitutce Anny. Ještě před českou premiérou stihl získat hlavní cenu na mezinárodním festivalu dokumentů v Mnichově.
Rozmlouval vám někdy někdo vaši touhu točit dokument?
No jo, rodiče. Ti byli hrozně proti, máma byla výtvarnice, já studovala střední výtvarnou školu, a když jsem po maturitě řekla, že bych chtěla jít na FAMU, tak se jim to vůbec nezdálo a intenzivně mi to rozmlouvali. Oba si přáli, abych v té výtvarné profesi pokračovala. Táta tehdy šel za nějakým kamarádem z mládí, dramaturgem na Barrandově, a ten mu říkal: Jardo, nikdy nedávej svou dceru k filmu, to je hrozný prostředí! Táta přišel domů a hned spustil, ať neblázním, že je to u filmu příšerný. Ono je to moje rozhodnutí asi dost zaskočilo, já byla ještě v dobách střední školy takovej dost neprůbojnej typ. Tehdy by mi rozhodně nikdo kariéru v tomhle oboru nepřisuzoval, byla jsem taková...