Umělkyně pracuje v budově bývalé telefonní ústředny naproti známému Paláci Akropolis, odkud může z bezprostřední blízkosti pozorovat zbytky židovského hřbitova i monstrózní mimina Davida Černého šplhající na žižkovskou televizní věž. Dokonale uklizenou místností s vysokými stropy se line vůně kávy a decentní tóny klasické hudby a já si říkám, že je na první pohled jasné, že tenhle ateliér obývá žena.
„To asi ano, mám tu i vonné svíčky a chodí mi sem paní mýt okna. Ale znám i výtvarníky, kteří jsou na pořádek ještě vysazenější,“ říká čtyřiatřicetiletá výtvarnice, která patří ke špičce současné české malby. Vystavuje v Česku i v zahraničí a její obrazy jsou součástí řady prestižních uměleckých sbírek. I teď, v době covidové, která dění na umělecké scéně výrazně přibrzdila, připravuje tři výstavy: dvě do Česka a jednu do Asie.
Vypovídá podle vás ateliér o povaze autora, který v něm tvoří?
Stoprocentně. To, jaký člověk je, jak žije a co má rád, se určitě otiskuje do toho, čím se obklopuje a jakým způsobem tvoří. Umění k sobě také přitahuje podobné typy lidí. Zrovna nedávno jsme si o tom povídali s mým kamarádem expresionistou, a zatímco za mnou chodí lidé, kteří mají rádi systém, pořádek a čistotu – bývají to třeba architekti –, on přitahuje temnější lidi, kteří se mu často svěřují s psychickými problémy.
Co o vás říká váš ateliér?
Nejspíš že mám ráda bílou barvu, co nejméně věcí, světlo, pořádek a vše pěkně srovnané, to musí být, jinak se obtížně soustředím. Ještě když jsem měla ateliér v Modřanech v objektu Microny, sousedil se mnou malíř Tomáš Němec. V ateliéru měl takový ten krásný umělecký bordel, barvy tam tekly po zemi i po stěnách... Ráda jsem ho navštěvovala, ale pracovat bych tam nedokázala. Cítím se zkrátka dobře v čistém prostoru zalitém světlem. Luxuju a vytírám tu i proto, že technika, kterou pracuji, je časově náročná na prosychání vrstev malby – a k urychlení tohoto procesu používám teplomety, které nasávají vzduch u země. A když je na zemi smetí, nafouká se mi to do té světlé malby – a to pak zuřím.
Ira SvobodováNarodila se v Praze v umělecké rodině. Vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze, nejprve studovala v Ateliéru nových médií II u Veroniky Bromové, později přešla do malířského ateliéru Michaela Rittsteina, kde v roce 2012 absolvovala. Zásadním zážitkem pro ni byla roční stáž v Rio de Janeiru, kde se definitivně rozhodla stát malířkou. Brazílii si vybrala kvůli své lásce k architektuře a především k dílu Oscara Niemeyera. Její tvorba má k architektuře blízko, Svobodová maluje abstraktní kompozice podle modelů z překližky nebo papíru, v ateliéru si staví zátiší, která fotí, skicuje a v měřítku přenáší na plátno. Soustředí se na ucelené série (Papercut, Tubes, Composition, Framing Space, Paravan). Má za sebou řadu sólových i skupinových výstav a její dílo je zastoupeno v soukromých sbírkách v ČR, USA, Kanadě, na Slovensku, v Rakousku, Německu, Slovinsku nebo Polsku. Má svého galeristu v Los Angeles, spolupracuje také s galerií Christine König ve Vídni. V červnu vystaví nejnovější sérii obrazů v pražské Chemistry Gallery. |
Vidím tady trojrozměrný model k cyklu Paravan. Děláte si obvykle modely, než začnete malovat?
Modely si dělám ke každé sérii. Buď z překližky, nebo z papíru. Záleží na konkrétním tématu. Pomáhají mi uvědomit si prostorové vztahy, pozice světla a stínu. Stavím si v ateliéru taková malá zátiší a ta pak fotím, skicuji a v měřítku přenáším na plátno. Předem vím s přesností na milimetr, kde co na plátně bude. Musím takto systematicky postupovat i proto, že hmotu v malbě modeluji pomocí na sobě navrstvených poloprůhledných lazur, na kterých je každá chyba vidět a neschová se, ani když je jich na sobě třeba deset.
Řekla bych, že se s vašimi obrazy musí dobře žít, jsou velmi uklidňující.
Pro mě je malba i psychoterapie, zklidnění, druh rozjímání. Jsem ráda, že na vás takhle působí, o to mi vlastně jde, tuhle kladnou emoci předat v malbě dál. Dělá mi radost, když se mi třeba po letech ozvou sběratelé, že s mými obrazy stále žijí a stále jim přinášejí klid a potěšení.
Ke komu byste se ráda zašla podívat do ateliéru, kdybyste si mohla vybrat kohokoli z dějin umění?
Zajímali by mě určitě Toyen, František Kupka, Pablo Picasso nebo Constantin Brâncuși, to je moje velká láska. Navštívit Brâncușiho ateliér v Paříži je sice možné, protože je v něm jeho muzeum, ale mě by samozřejmě zajímalo ho navštívit v jeho době a mít možnost si s ním popovídat. Meziválečná Paříž by byla hodně zajímavá.
Často vystavujete v zahraničí, a dokonce máte svého amerického galeristu. Jak se vám to podařilo?
Ještě za studií mě můj tehdejší partner seznámil se svým kamarádem Carlem Smithem, Američanem, který kdysi žil v Praze. Ten mi jednou v baru nadšeně líčil, že chce otevřít v Los Angeles galerii – a že by se mnou chtěl spolupracovat... No stejně nadšeně jsem mu to odkývala a pomyslela si, že to určitě skončí jako většina geniálních nápadů, které vzniknou ve tři ráno na baru... Ale on tu galerii za nějakou dobu skutečně otevřel a začal mě zastupovat. Doposud jsem u něj měla čtyři sólo výstavy, představil mou práci na veletrzích jako Volta nebo Scope v New Yorku, díky kterým mě začali registrovat další galeristé a sběratelé. Třetím rokem teď spolupracuji s galerií Christine König ve Vídni, která třeba loni vzala mé obrazy na prestižní veletrh Artgenève do Ženevy.
Když jsem přišla, hrála vám tu klasika. Posloucháte při práci vážnou hudbu?
Já poslouchám už skoro jenom klasiku. Klasika mě uklidňuje, a jak je to hudba mnohovrstevnatá, tak mi vždy dokáže naladit mozek do takového stavu, kdy se emocionálně rozložím, jsem rozjitřenější a vnímavější. Je to takový až silný meditativní stav.
Co z klasické hudby máte ráda?
Miluju třeba Beethovena, Schumanna, Ravela, Debussyho... Ale nejhlubší platonickou lásku jsem prožila s Antonínem Dvořákem, jehož dílo jsem rok a půl v kuse poslouchala systematicky po opusových číslech. Miluju jeho smyčcové kvartety, kvintety, menší skladby pro piano i opulentní koncerty. A pak samozřejmě všechny symfonie, ty mám spojené s určitými ročními obdobími, takže třeba šestou symfonii poslouchám vždycky, když začne být cítit jaro ve vzduchu. Miluju taky čtvrtou symfonii, jednou jsem ji probrečela v Rudolfinu, když dirigoval můj oblíbený dirigent Jakub Hrůša. Nádherný zážitek, skutečně emocionální masakr. Při malování jinak hodně poslouchám i audio-knihy. Ruce mám zaměstnané, mysl otevřenou a můžu se soustředit na příběh.
Kvůli covidu se většina lidí musela naučit pracovat v izolaci, pro vás výtvarníky se ale v tomhle moc nezměnilo. Máte pro práci o samotě vhodnou povahu?
Já určitě ano, jsem spíš samotář. V tomhle ohledu se pro mě skutečně nic nezměnilo, my výtvarníci jsme vlastně v celoživotní karanténě. Ale je fakt, že dříve jsem byla zvyklá samotu vyvažovat tím, že jsem se jednou za čas utrhla ze řetězu někde na večírku. Tohle odreagování s přáteli mi teď chybí. Samozřejmě mi hrozně chybí kultura, koncerty, výstavy, vernisáže a s tím spojený společenský život i to, že se můžu hezky obléct, nazout podpatky a vyrazit ven. Teď střídám jen legíny a s kamarády mluvím po telefonu, je to ubíjející.
Covid-19 už máte za sebou. Jaký jste měla průběh?
Lehký a měla jsem štěstí, že jsem onemocněla o vánočních prázdninách, takže mě to nevyřadilo z pracovního provozu, v posteli s filmy se to docela dalo snést. Covid-19 mi předali rodiče na Štědrý den, takový dárek jsem tedy opravdu nečekala. Zpětnou dedukcí jsme došli k tomu, že jako první se nakazil táta v nemocnici, kde byl hospitalizován před Vánoci. Než nám došlo, že máme covid, pokosilo to celou širší rodinu, asi dvacet lidí. Dnes jsme naštěstí už všichni relativně v pořádku. Jediné, co mi z covidu zůstalo, jsou migrény, těmi jsem nikdy předtím netrpěla – a teď se mi stává, že mě začne najednou tak příšerně bolet hlava, že musím všeho nechat a jet si domů lehnout. Naštěstí to má slábnoucí tendenci a doufám, že to časem odezní úplně.
Váš otec je architekt. Pozorovala jste ho jako malá při práci?
Ano, moc ráda jsem trávila čas s tátou v ateliéru. Nejvíc se mi samozřejmě líbily trojrozměrné modely domů. Na kreslení jsem dostávala papíry s již nepotřebnými plány a půdorysy. Druhý podstatný zdroj inspirace byl dědeček, fotograf, který měl v našem domě fotokomoru a archiv. Přišlo mi normální, že když se řekne, „jdu do práce“, znamená to jít do ateliéru nebo fotokomory.
Máte schované svoje dětské kresby?
Něco má máma. Pamatuju si, že jsem už tehdy byla detailistka, kreslila jsem ráda ženy v nádherných šatech a vyžívala jsem se v titěrných vzorech. Taky jsem si tehdy přála mít kartotéku s lístečky, znala jsem to z knihovny a strašně se mi to líbilo.
Pamatujete si ještě něco ze socialismu?
Moc ne, narodila jsem se tři roky před revolucí a do první třídy jsem šla v roce 1992. I když začátky na ZŠ Jeremenkova měly trošku socialistický ráz, učily nás takové ty klasické soudružky v silonových punčocháčích, první dva roky jsme dokonce ještě měli cvičení CO (civilní obrany) s plynovými maskami nebo pěstitelské práce. Ale pak se to rozpohybovalo, bývalé soudružky někam zmizely a s nimi i plynové masky a pak i já z Braníku na gymnázium Evropská do Dejvic...
Tam jsem taky chodila – krásný funkcionalistický dům od Evžena Linharta.
No ano! A měla jste pana profesora Štora?
No jistě, díky němu jsem novinářka, učil nás češtinu, výtvarku a dějiny umění, nesmírně inspirující pedagog.
Přesně, já díky němu objevila dílo Zdeňka Sýkory, u kterého studoval, Karla Malicha nebo Kazimira Maleviče, Bauhaus, ruskou avantgardu a celou geometrickou abstrakci, což pro mě byl životně důležitý objev. Nahoře ve škole byly ateliéry, vedle nich výtvarná studovna a knihovna plná knížek o umění. Pamatuju si, jak s námi profesor Štor probíral geometrickou abstrakci, listovali jsme těmi knížkami a já jen žasla. Moc jsem do té doby abstraktní malbu neznala a nenapadlo mě, že lze takovým způsobem malovat.
Jaká studentka jste byla na AVU?
Na AVU jsem začala v Ateliéru nových médií II Veroniky Bromové s tím, že budu fotografka. Ale postupem času mi začalo vadit, že vytvářím jen data na počítači, která se musejí vytisknout nebo promítat jako videa, nevycházelo z toho to originální dílo, na které si můžete sáhnout. Nakonec to dopadlo tak, že jsem rychle udělala na počítači práci do školy a pak jsem malovala. To mi přestalo dávat smysl. Vždycky jsem se přátelila s malíři, hodně jsem chodila za kamarády do ateliéru Michaela Rittsteina, ti tam totiž – na rozdíl od většiny studentů AVU – opravdu chodili a pracovali do večera. Ve třiadvaceti jsem odjela na stáž do Brazílie a tam jsem se definitivně rozhodla, že po návratu změním ateliér a stanu se malířkou.
Proč zrovna do Brazílie?
Víte proč? Já chtěla potkat Oscara Niemeyera! Odjakživa miluji architekturu. Jeho dílo mě fascinovalo, všechno jsem to měla nastudované z knih a vidět město Brasília byl můj životní sen. Na studijním oddělení AVU měli v nabídce i Rio de Janeiro, tak jsem si řekla, že kdy jindy než teď, a jela jsem. Když jsem se v Riu adaptovala, začala jsem bombardovat Niemeyerovu kancelář otázkou, zda bych se s ním mohla osobně setkat. Sešla jsem se nejdříve s jeho dlouholetým asistentem Jairem Valerou, který když viděl, jak jsem úporná a že to myslím vážně, mi to setkání zařídil v Niemeyerově ateliéru na Copacabaně. Jenže tři dny předtím jsem se z novin dozvěděla, že byl Niemeyer hospitalizovaný, bylo mu tehdy už 101 let, takže to padlo a mně bylo jasné, že žádná druhá šance nebude, protože mi brzy skončí stáž. Tak jsem mu alespoň napsala dopis, pěkně perem na papír, ve kterém jsem se mu vyznala, jak moc miluju jeho práci, a nechala mu ho v ateliéru. Neodepsal... Umřel tři roky nato.
Jela jste se v Brazílii podívat na jeho projekty?
Ano, třeba v Riu si na okraji deštného pralesa Tijuca postavil nádherný dům s bazénem Casa das Canoas, kterým prostupuje skála, všude organické tvary, v okolí nádherná příroda... Poetické místo. Ale musím říct, že když jsem odletěla do města Brasília, které je celé uměle postavené de facto v pustině, necítila jsem se tam moc dobře. Město je rozděleno do sektorů, takže tam máte například čtvrť televizních stanic, hotelovou nebo nemocniční čtvrť, pak samozřejmě rezidenční sektory, ale dohromady to nefunguje. A všude kolem step s oranžovou půdou. Sháněla jsem se tam po restauraci a místní mě navigovali: to musíte taxíkem do zábavního sektoru... Niemeyerovy monumenty jsou samozřejmě působivé, ale město jako celek na mě působilo tísnivě.
V Brazílii se mluví portugalsky. Jak jste zaplula mezi místní?
Tušila jsem, že s angličtinou tam moc nepochodím. Semestr před odjezdem jsem na filozofické fakultě začala s portugalštinou, stáhla jsem si do iPodu fonetickou část učebnice a místo hudby jsem v metru poslouchala třeba skloňování sloves. Díky tomu jsem pochopila logiku jazyka, naučila se základy. I když jsem se takhle poctivě připravovala, realita byla tvrdá, brazilská portugalština je hodně jiná než evropská, má jinou výslovnost, a Rio má ještě specifický slang, takže jsem se ze začátku moc nechytala. Ale přiletěla jsem tam v lednu a v květnu už jsem mluvila a rozuměla bez problémů. Nejvíc jsem se samozřejmě naučila od přátel, Brazilců, kteří se mnou měli trpělivost a ideálně vůbec nemluvili anglicky, také jsem naposlouchala hodně z televize. Zamilovala jsem si jejich životní styl, noční život, zažila jsem karneval, chodila poslouchat bossa-novu, bylo to všechno intenzivní a krásné.
Stihla jste se tam zamilovat? Z vás tam museli být celí diví.
No jo, tam byla velká legrace. Brazilci jsou úplně jiní než Češi, hlasité obdivování žen mají jako národní sport. Trvalo mi, než jsem si zvykla, že na mě pokřikovali nebo třeba troubili a tleskali z auta, když jsem šla po ulici. Když jsem se pak vrátila do Česka, divila jsem se, co je špatně – že mi tu najednou nikdo neskládá poklony!
Rio není zrovna bezpečné město. Nebála jste se tam?
Bála, samozřejmě. Neexistovalo, abych šla večer po ulici sama, po setmění jsem se buď přesouvala taxíky, nebo mě někdo doprovázel. Zažila jsem pár přestřelek, policejní zátah z vrtulníku na favelu na kopci za domem, kdy jsem dva dny nesměla z bytu a musela mít zatažené žaluzie. I v autobuse jezdili občas lidi se zbraněmi za pasem. Musela jsem se naučit, jak se chovat na ulici, neexistovalo tam třeba volat za chůze z mobilu, vždy jsem měla zašité nějaké peníze v prádle, kdyby mi ukradli kabelku, nenosila jsem žádné šperky. Na ulici tam musíte být v takové permanentní ostražitosti. Záleží samozřejmě i na čtvrti, ve které se pohybujete. Ale mezi přáteli je to pak úplně jiné, Brazilci jsou ohromně vřelí a milí.
Říkala jste, že jste se v Brazílii definitivně rozhodla pro malbu. Co byl ten rozhodující moment?
Potkala jsem se tam s Čechem, který v Riu dlouho žil, a díky němu jsem nějaký čas bydlela v bytě s malířským ateliérem. Byly tam opřené blindrámy od obrazů, půjčila jsem si je, napnula plátno a pomalu začala malovat. No a od té doby jsem vlastně nepřestala. Uvědomila jsem si, že mě to absolutně naplňuje.
V Praze jste pokračovala v ateliéru Michala Rittsteina. To je živelný figurální malíř, řekla bych, že ve stylu malby k vám nelze najít větší protiklad. V čem vás nejvíc ovlivnil?
Na první konzultaci jsem se styděla ukázat, co maluji, bála jsem se, že mě nepřijme i proto, že to vybočuje z té škatulky „Rittsteinových žáků“. To se ukázalo jako liché. Jeho ateliér má expresivní nálepku, ale při bližším prozkoumání absolventů zjistíte, že tomu tak úplně není. Já jsem si ho záměrně vybrala jako osobnost, učitele, dominantního muže, kterého budu respektovat a jehož radami se chci řídit. Myslím, že pro něj bylo podstatné vidět, že o malbu mám opravdový zájem, dávám tomu maximum a jsem schopna tvrdě pracovat. Flákání se a odbytá práce v ateliéru neprocházely. Tento přístup k práci jsem si od pana profesora určitě odnesla a jsem mu za to vděčná.
Připravujete i teď nějaké výstavy?
Ano, letos budou tři, v červnu mě čeká výstava v Praze v Chemistry Gallery a v listopadu v GaP ve Znojmě. Teď je v procesu nová spolupráce v Asii. Na výstavách v Česku představím abstraktní malby inspirované ohyby a sklady papíru, téma, které jsem doposud prezentovala jen v Americe a ke kterému jsem se po letech s jistými obměnami vrátila. Naposledy jsem vystavovala v prosinci na skupinové výstavě v pražské Trafo Gallery. To byl moc hezký projekt, jednalo se o charitativní výstavu ve prospěch Centra Naděje, které se stará o lidi bez domova, a podařilo se nám pro ně získat 853 tisíc korun. Charitativní projekty podporuji dlouhodobě, loni jsem darovala obraz také nadaci Cesta domů, která se orientuje na paliativní péčí, a Be Charity, která pomáhá nemocným dětem. To, že mohu svou prací podpořit nějakou smysluplnou věc a někomu pomoct, mi přináší velkou radost.
Na co se kromě těch tří výstav těšíte?
Čím jsem starší, tím víc mě dojímá příchod jara. Nemůžu se dočkat, až zase bude všechno kvést. Ráda řídím – a to se pak z auta nesmírně kochám rozkvetlou krajinou. Toto období mám spojené i se zahájením mé velké lásky – chalupářské sezony. Tedy plán je jasný: vezmu dceru, pustíme si Dvořákovu Šestou symfonii a pojedeme na chalupu do Kytlice.