„Neviděli jste tu někde černou kočku?“ ptá se režisér David Sís. Rozhlíží se po obývacím pokoji svého malostranského bytu a drbe na zádech strakatou kočku Marušku. Ta je na rozdíl od svého zatoulaného černobílého bratra Froda způsobně usazená na škrabadle uprostřed místnosti. „My s bráchou kočky milujeme, ale oba jsme alergici, takže trpíme,“ směje se David, když po schodech stoupáme do bytu jeho bratra, ilustrátora Petra Síse.
Oba bratři – když Petr přiletí z Ameriky – žijí v rodinném domě v Nerudově ulici. Všude jsou rodinné fotografie, Petrovy ilustrace a spousta knih. Sedíme v pracovně s výhledem na malý dvorek. Ze stohů papírů září Sísova modrá kresba Letícího muže. Ačkoli mezinárodně uznávaný autor přiletěl z New Yorku, aby uvedl premiéru dokumentu o svém životě, je poněkud smutný ze světa nakaženého covidem19. „Mladí vidí i v této nepříjemné situaci nějakou naději. Ale pro staré lidi je to jako konec všeho. Je to jako zeď. To mě štve,“ stěžuje si. „A stýská se mi po New Yorku, jaký byl před pandemií. Stále se do své staré známé podoby nevrátil.“ – „Zase se vrátí!“ utěšuje ho rozhodným hlasem bratr David.
Jaké jste měli dětství v rodině výtvarnice a filmového režiséra?
David: Petr se sestrou Hanou byli moji sekundární rodiče. Náš tatínek měl totiž zvláštní způsob života. Byl a nebyl. Vždycky zmizel minimálně na tři měsíce, během kterých natočil nějaký film. Když byl pryč, tak má sestra se mnou jako s miminkem chodila do parku, vytahovala se, že je moje matka, a provokovala kolem sedící babičky.
Kolik jí bylo?
Petr: Asi čtrnáct. Pro mě bylo hrozné, když otec odjel natáčet do Tibetu. Byl jsem malý a ani jsem nevěděl, jak otec vypadá. Pak se po téměř dvou letech vrátil, ale hned zase odjel do Řecka. Pořád jsem se bál, že někam zmizí. Pak mi ale slíbil…
