Ačkoli předešlého dne pořádal na své zahradě poblíž Jevan velkou garden party, takže šel spát k ránu, přišel dopoledne na rozhovor o čtvrthodiny dřív, hladce oholen a dobře naladěn.
Celý rozhovor s rockerem Petrem Jandou o dětství na pražských Vinohradech, slávě a ženách si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 26. července. |
Petr Janda (77), nestor české rockové scény, je ve věku, kdy by mu nikdo nemohl vyčítat pohov. Ale když na zdi v agentuře BestIA, která Olympic zastupuje, vidíte mapu republiky, kde jsou zapíchané barevné papírky s termíny letošních vystoupení kapely, říkáte si: Klobouk dolů před tímhle superseniorem.
Má medvědí stisk ruky, třikrát týdně hraje tenis. Doma má dvě malé dcerky a manželku téměř o čtyřicet let mladší. A ještě vyjde najevo, že když má náhodou volno, jde si zahrát zadarmo s místní venkovskou kapelou Souseďanka. Jen tak, pro radost. Zásadně prý nezkoušejí. A aparaturu si rocková legenda vozí sama na rudlu.
LN: Nepředpokládám, že rockeři chodí spát v deset, jedí vyváženou stravu a pravidelně navštěvují fitko. Tak jak se vám podařilo dožít se sedmasedmdesáti v takové kondici?
A víte co? Já už jsem dva měsíce pradědeček. Mám dvouměsíčního pravnuka Pepíčka a mám ho strašně rád. Je to můj miláček. Je skvělý držet v náručí vlastního pravnuka.
  |
LN: Pepíček je vnuk vašeho syna?
No právě. Je to vnuk syna Petra, který bohužel zemřel. Tak tím je to hezčí. A říkali mi, že chtějí mít ještě jedno dítě – a že to bude Petr. Po tátovi a po mně.
LN: To je pěkné. Ale stejně bych ráda věděla, jak se rockerovi podaří nezničit se sexem, drogami a alkoholem?
Drog já jsem se vždycky bál. Ani jsem to nezkusil, když mi je někdo nabízel. Protože už jsem měl jednu závislost, kouření. A tušil jsem, že bych tomu mohl propadnout stejně. Teda ne že bych si jointa kdysi někdy nedal. Ale mně to nic moc nedělalo. Někteří tvrdili, že jsou v euforii – já určitě ne. No a že bych si dal nějakej koks třeba, to už vůbec nepřipadá v úvahu. Ale mám teď písničku na Trilobitu, albu, které jsme vydali před tři čtvrtě rokem, a ta je právě o tom, že jsem to možná zkusit měl.
Zrušení poplatků za hudbu v podnicích. Umělci nesouhlasí s návrhem zákona Iva Valenty |
LN: Jako že toho litujete?
Že toho trošku lituju, protože by mi to možná otevřelo ještě nějaký jiný vrátka.
LN: Dá se pod drogami vymyslet písnička?
Jak já to mám vědět? Nikdy jsem v takovým rauši nebyl. Zkusil jsem jednou skládat v opilosti – pomalou písničku, až jsem se z toho sám rozplakal. A ráno, když jsem si to z kazeťáku pustil – no, naprostá šílenost. Vlci vyli na Měsíc. Tak to jsem si řekl, že tudy cesta nevede. Skládání beru jako normální práci. A chodím prostě do práce střízlivej.
Petr Janda.
LN: Jak se stárne rockerům?
Ono je to fakt těžký. Popíci byli vždycky měkkýši, ti byli hned ze všeho nemocní, furt je něco bolelo, takže nemohli zpívat. Ale rockerský heslo je, že jediná omluva je smrt. Takže kolikrát hrajeme s horečkou, teď jsem měl takový dva večery, kdy jsem skoro nemoh zpívat – ale prostě to udělám. A my rockeři jsme taky na to náležitě pyšní, že jsme tvrdí hoši. Nejhorší urážka je říct rockerovi: „Ty jsi nějak změknul.“ Ale říct: „Kluci, ta deska, to jste pěkně přitvrdili...“ – tak to je balzám. Nádhera. A další zásadní rozdíl mezi rockery a popíky je v tom, že oni se za každou cenu snaží udělat hit. Je to vlastně jejich jedinej cíl. Kdežto náš cíl je udělat desku, aby kolegové padli na zadek. U rockerů to není o hitech, ale o nasazení. Rocker do toho musí jít prostě po hlavě. A někteří to bohužel přehánějí. Což znamená, že jsou fakt v šedesáti vyřízený.
LN: Nejsou všichni staří rockeři trochu nahluchlí?
Já nevím. Můj táta rozhodně nebyl rocker, on hrál na housle – a byl v mých letech hlušší, než jsem dneska já, i když zrovna já moc dobře neslyším. Ono to dřív bývalo fakt peklo, ale teď, co už léta používáme ty in-eary, sluchátka pro odposlech, je to nádhera. Vlastně se uzavřete před okolím. A zvukaři ukážete, jak vám to má nastavit.
LN: Jak to bylo dřív? Přece jste v tom hluku vůbec nemohl slyšet, jak zpíváte?
Dřív to bylo šílený. Vepředu byly monitory, kapela hrála nahlas, kór když to bylo v malém prostoru. A bylo to pak už tak nahlas, že nám to monitorový zvukař nemoh pustit víc, protože se to hned rozhoukalo. Většinou na vejškách, takže ubíral vejšky. Čili ten hlas byl tupej, člověk víc řval, až se úplně uřval. Já byl tenkrát pořád naštvanej. Pamatuju si, že každý koncert jsem nadával, prosil jsem kluky, ať se uberou, abych se taky slyšel. Kdežto dneska se slyším, nemusím na to tlačit, no senzace.
V magazínu dále najdete:
- Reportáž zpoza zdí pražského Thunovského paláce, kam se běžný návštěvník nedostane a kde už 100 let sídlí britská ambasáda.
- Rozhovor s výtvarnicí Alžbětou Skálovou o její aktuální výstavě a ilustrování knih.
