Docent Jan Havlíček, antropolog a etolog, tedy vědec zabývající se člověkem a jeho chováním, mě na rozhovor pozval do své pracovny na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. V bludišti starobylého, poněkud zanedbaného domu hledám místnost 227 a z prosklených vitrín na chodbách na mě vyčítavě zírají hvízdáci, lindušky i papuchalkové.
Nic z toho by mi ale nepřišlo tak divné jako to, že když si jdu povídat s odborníkem na roli čichu v lidské komunikaci, bude to u něj tak... páchnout. Že by mi pan docent chtěl něco chemicky sdělit? Například že nemám zdržovat dlouho?
Lidovky.cz: Zita Kabátová mi kdysi říkala, že si pořád pamatuje, jak voněl Oldřich Nový. Proč si vlastně pachy a vůně pamatujeme nejdéle ze všeho?
Zřejmě proto, že naše čichové vjemy jsou velmi blízko našemu emočnímu světu. O čemž svědčí i nervová spojení: smyslové dráhy nejsou u čichu přepojovány do části mozku, který se jmenuje talamus, jako u jiných smyslů, ale jdou rovnou do těch center, která ovlivňují naše emoce.
Takže když ucítíme znovu nějakou vůni, okamžitě se nám vybaví i celá ta minulá situace. A to se stane samo, nemusíme se to záměrně učit. Ale proč je zrovna čich tak propojen s emocemi, je vlastně záhada. Je to jeden z našich nejstarších smyslů.
Lidovky.cz: Proč mi někdo voní i zpocený a jiný mi páchne, i když se myje dvakrát denně?