Umakart, klíče na krku. Autor představuje knihu o časech, které už nechceme

Mělo jít o komorní internetový projekt. Nápad posbírat vzpomínky na všední realitu předlistopadového Československa nazíranou dětskýma očima se však řediteli internetové společnosti a příležitostnému publicistovi Jánu Simkaničovi prý trochu „vymkl z rukou“. Na začátku listopadu vydal knihu Moje dětství v socialismu, do které přispělo přes šedesát novinářů, umělců, osobností z IT sféry a marketingu i zcela neznámých lidí.

LN: Kdybyste měl uvést několik výstižných symbolů svého„socialistického“ dětství, co by to bylo?
Dřevěné lešení podél baráků, tím byla obestavěná celá Praha. Taky všudypřítomný bušící kompresor, který opravoval díry v ulicích. Klíče na krku. Já je sice moc nenosil, ale pro moji generaci to je určitě hodně symbolické. Hnědé tlusté kartonové lístky na vlak, které se štípaly kleštičkami, oranžové telefony na korunu. Párek v rohlíku za dvě sedmdesát a zmrzlina za korunu čtyřicet. Polystyrenové nástěnky s písmeny, umakart... Je toho hromada, socialismus charakterizuje právě to, že to všude bylo stejné.

LN: Máte slovenské jméno, jak je to s vašimi rodinnými kořeny?
Pocházím ze smíšeného česko-slovenského manželství, typický federální produkt. Pendlovali jsme mezi Prahou a podtatranským Slovenskem.

LN: Kdy jste poprvé narazil na hranice režimu?
Těžko říct. Pamatuju si, že jsme ve škole přispívali na oběti zemětřesení v Arménii. Táta chtěl přispět nějakou větší částkou, což kupodivu nešlo, a ještě z toho byl obrovský konflikt se soudružkou učitelkou. Banalita, ale mně utkvěla. První střet s autoritou, před kterou neobstojí žádné argumenty.

LN: Mluvili s vámi rodiče otevřeně o komunistickém režimu?
Když byla revoluce, bylo mi jedenáct, to na politologické rozbory ještě nebylo. Komunismus jsem neřešil, prvomájové průvody jsem vnímal nepoliticky, jako zábavu. Pamatuju si jeden průvod na Slovensku, který vrcholil obrovským ohňostrojem, to je jeden z výrazných zážitků mého dětství. Na Letné jsme zase jednou mávali mávátky Husákovi a to, že to bylo povinné, šlo tehdy mimo mě. Pamatuju si, že se mi nechtělo do Pionýra, ale to ne proto, že bych se chtěl nějak vymezovat proti režimu, ale proto, že jsem jel v první třídě na pionýrský tábor a to mi tuhle organizaci naprosto zhnusilo. Na tábor jsem jel podruhé až jako skaut.

LN: Prožíval jste v těch jedenácti letech listopadovou revoluci?
Pro mě to bylo veliký, revoluce i v osobním životě, v tom, co jsem já. První střet s veřejným děním. Aniž bych to uměl pojmenovat, vnímal jsem, že se děje něco důležitého, zásadního. Pořád jsme byli přilepení na televizi, doma i ve škole, kde se přerušovalo vyučování a třeba místo přírodopisu se koukalo na demonstrace a stávky. Pamatuju si, že paní učitelka sympatizovala s tehdejším generálním tajemníkem Urbánkem, který pak rychle zmizel v propadlišti dějin. Mně přišlo strašně cool nosit trikoloru, z bezpečné vzdálenosti jsem s tátou sledoval jednu z demonstrací na Václavském náměstí.

Ján Simkanič

Ján Simkanič

LN: Jakou první velkou porevoluční změnu jste jako dítě zaregistroval?

Chodil jsem na jazykovou základku do Vysočan. V lednu přišel do školy leták od skautů, kam jsem se okamžitě přihlásil. To pro mě byla velká mentální změna a symbol nové doby. Skauting jsem ohromně prožíval. Začaly foglarovky, výlety, dva roky jsem byl ponořený do intenzivního skautování.

LN: Jak jste jako skutečný„Čechoslovák“ o pár let později prožíval dělení republiky?
Velmi intenzivně. Už jsem byl ve věku, kdy jsem byl ponořený ve veřejném dění, zajímalo mě, jak se nás to dotkne, u nás navíc s rodinou na obou stranách... Sledoval jsem každé slovo, co se o tom utrousilo v televizi, rozhlasu, doma se pořád diskutovalo. Mám výhodu, že jsme se během mého dětství a dospívání hodně stěhovali, žil jsem tady i na Slovensku a vlastně nikam úplně nepatřím. To mi umožňovalo udržovat dost velký nadhled. A myslím, že se mě to díky tomu pořád drží, že moje myšlení nesvazují mantinely žádných předpokladů.

LN: A jak rozdělení federace zpětně hodnotíte?
Podle mě došlo od počátku k fatální chybě, česká strana vůbec nerozuměla té slovenské a nebyla ochotná jí vůbec vyjít vstříc. Na Slovensku panoval celkem oprávněný názor, že jsou ve svém vlastním státě ti druzí, že o sobě nemohou svobodně rozhodovat. A přes to by dřív nebo později nejel vlak. Ti, kteří dodneška rozdělení litují, nenabízeli žádné řešení, jak by Československo mohlo funkčně existovat dál. Dával mi smysl postoj mého táty, totiž že samostatnost obou zemí prospěje oběma, jinak zůstaneme zacyklení v nějakém obviňování a soutěžení. To je kontraproduktivní. Slovensko bylo na počátku v mnohem horší výchozí pozici a taky si s Mečiarem parádně natlouklo. To jim ale umožnilo mnohem víc se vymezit vůči tomu, co nechtějí, a udělat radikálnější kroky, aby se posunuli dopředu. Pevnou ruku vystřídaly liberální reformy, dnes jsou schopní se snadněji rozhodnout pro radikálnější kroky, mají euro, schopného prezidenta. Navzdory všem problémům se snaží. U Česka žádná nová identita rozdělením nevznikla, není tu leadership, tah na branku. To lavírování je udivující.

LN: Kniha Moje dětství v socialismu vyšla 11. listopadu a během pár týdnů byla vyprodaná. Čekal jste takový úspěch?

Dá se říct, že jsem nečekal nic. To, že kniha vyšla, považuju za menší zázrak, protože vznikala strašně hekticky.

LN: Jak se stalo, že jste coby člověk z IT světa vydal knihu?

Původně to měl být jen internetový projekt, web a e-knížka. S e-knížkami už nějakou zkušenost mám, několik svých textů jsem si vydal v elektronické podobě pro radost a pro kamarády. Mé dětství v socialismu bylo skromný projekt, který vznikal v mém volném čase. Původně jsem oslovil dvacet kamarádů a poprosil jsem je o krátkou vzpomínku na dobu jejich dětství. Chtěl jsem to hodit na web a hotovo. Ale zaskočila mě obrovská odezva. Začalo mi docházet, že by bylo fajn z toho udělat něco trochu většího, tak jsem začal oslovovat víc a víc autorů, aby to nebyli jenom lidé z novinářské a marketingové branže, které mám na Facebooku.

LN: Podle jakého klíče jste je vybíral?
Jádro tvořili hlavně novináři, které znám a kteří umějí psát. I když někteří zaváhali – najednou museli opustit svůj novinářský styl a psát literaturu, příběh, povídku. Někdo i z toho důvodu odmítl. A pak se systémem nabalující se sněhové koule přidávali další. Autoři mi doporučovali svoje známé, ohromně to nakopla Daniela Drtinová, která mě pozvala do DVTV, a náš rozhovor zhlédly desítky tisíc lidí. Na základě toho se mi začali ozývat další, i úplně neznámí lidé, které to oslovilo. Stejnou cestou se ozvalo i nakladatelství a v tu chvíli se můj původní plán změnil na pořádnou kvalitní a vizuálně zajímavou knihu. Na editaci a grafickou stránku jsme měli brutálně málo času, dodneška jen žasnu, že jsme to zvládli.

LN: Knihu trefně doplňují fotografie Lubomíra Kotka a Jaromíra Čejky. Jak jste na ně kápl?
Lubomír Kotek vydal knihu Tady bylo Husákovo, jsou to opravdu temné, depresivní fotky, ze kterých skutečně běhá mráz po zádech. Ty jsme chtěli do knížky od počátku. Jaromír Čejka je výborný fotograf, který se věnoval dokumentování běžného života v normalizaci, nedávno měl například výstavu o výstavbě Jižního Města. Pan Čejka se mi ozval sám, když se o projektu doslechl jeho syn, a nabídl mi fotky. Když jsem je viděl, doslova mi spadla čelist, bylo to přesně ono! Fantastické bylo, jak se ze snímků obou fotografů daly vybrat takové, které přesně souzněly s texty. A radost mám i z obálky, i přes tu rychlost dopadlo vše perfektně.