Premiéra proběhne v červnu, dají-li okolnosti, a to nedaleko odtud, na nádvoří Musea Kampa v Sovových mlýnech.
Herec působí sympaticky skromně, při rozhovoru dlouho přemýšlí, hovoří pomalu, pečlivě volí slova. Je znát, že roli bere jako velikou příležitost, a snaží se poctivě hledat podobnosti se slavným hercem, stejně jako vyvážit určitou nadsázku v pojetí „mladého“ Wericha, kterého představuje s uctivým přístupem k legendě. Jinak je rozkročený ještě mezi spoustu dalších natáčení a projektů. Říká, že je překvapený, jak se vše po loňském útlumu znovu rychle rozjelo, a že většina věcí, na které před časem kývl, se letos doopravdy uskuteční.
V nové hře představujete mladou verzi Jana Wericha. Kolik jste toho o něm předtím věděl? Jak moc vás zajímal někdo, kdo zemřel jako starý pán pár let před vaším narozením?
Zajímal. Můj otec miloval nahrávky Osvobozeného divadla, doma jsme je hodně poslouchali. V naší rodině panovala úcta k Janu Werichovi jako k někomu, kdo je nedotknutelná modla. A táta pracoval v Divadle Járy Cimrmana, které je podle mého něčím podobné – tou autentičností, jedinečností, jako něco, co je odlišné od všech ostatních druhů divadel. Semafor, Cimrmani a Osvobozené, to je trojlístek něčeho naprosto unikátního a neopakovatelného, co stojí na protagonistech, kteří jsou zároveň autory. Takže jsem měl povědomí, ale ne příliš detailní. Hodně z nás zná Wericha z té pozdější etapy, kdy to byl takový pohádkový král a dědeček. O jeho životě jsem ale moc nevěděl.