Vyjádřit, co cítím. A nebát se, „jak to bude vypadat“. Tak snadné – a tak nesnadné. Sedmadvacetiletá vizuální básnířka Michaela Fenkl do toho jde po hlavě a ve své poezii nešetří bývalé milence, rodiče a hlavně sebe. Z jejích veršů nečiší zmar, ale syrovost a bolest ano. A taky radost a vášeň a sny a touhy. Nefiltrované.
Kaligrafie byla nejvyšším uměním staré Číny, protože spojovala sílu slova se silou obrazu. A tak je tomu i u Michaely. Píše fontem, který sama vytvořila. A píše, nač si zamane: na papír, na fotografie, na plátno… anebo je plátnem její tělo.
Absolventka Middlesex University London vydala na sklonku roku svou už třetí sbírku, Melancholic Rodeo. Velkou pozornost vzbudila hlavně u mladé generace, pro kterou je kromě návratu k poezii příznačná záliba v designových lahůdkách. Což Melancholic Rodeo rozhodně je.
Lidovky.cz: Jaké to je, tetovat své čtenáře?
Asi nejvíc mě baví dozvídat se, čemu se každý z těch lidí věnuje. Jeden můj klient a fanoušek třeba pracuje v zoo. To mě nadchlo! Znáte někoho, kdo pracuje v zoo? Dokonce jsem od něj dostala vstupenky. Tetování má pouze ode mě – a má už jich tolik, že za chvíli bude mít ruce poseté mými texty.
Obecně tetuju moc ráda, protože je to vlastně manuální práce, při které se dostanu do přítomného okamžiku, a ten repetitivní proces, to tečkování neboli handpoke, mě často dovede do stavu meditace. Dost si u toho odpočinu.
Lidovky.cz: Sama jste svými verši také potetovaná. Který byl první? Který poslední? A přepsala jste nějaký?
