Dnes je rozhodně nejoblíbenější českou detektivkářkou, jedna její kniha se dočkala i televizní podoby a další se chystá. Bývalá novinářka nad kávou přiznává, že ji zájem čtenářů, a zejména čtenářek velice těší, ale nechce se nechat svazovat povinností psát.
Nepíše knihu každý rok, třeba loni měla pauzu, a nedá ji prý z ruky, dokud si není úplně jistá – i kdyby to znamenalo odložení vydání. V knihkupectvích jde právě na odbyt její nový román Vraní oko, v knihovnách se na ni vypisují pořadníky. Čím to, že právě ona je největší hvězdou současné české detektivky?
Lidovky.cz: Jaké to je, být v poměrně mladém věku v české detektivce pojmem? Lidé se baví ve stylu: Vyšla už nová Klevisová? – Četl/a jsi už tuhle Klevisovou?
Je to něco, o čem jsem snila, když jsem začínala psát. Dělala jsem léta novinařinu, psala věci, které jsem psát musela a někdy mě třeba úplně nebavily. A říkala jsem si, jak by to bylo krásné, stát se spisovatelkou a živit se tím. Pak mi vyšla první knížka – a přišlo mi třicet tisíc za šest měsíců prodeje. Napadlo mě: Aha, tím se asi úplně neuživím.
Maminka mi říkala: „Vydali ti knihu, teď si koupíš ten dům!“ Já totiž snila o domě se zahrádkou. Navíc táta byl celkem dost prodávaný spisovatel, i když barák si za to taky nepostavil. Ovšem vyrůstala jsem s tím, že psaní knížek je práce, nikoli hobby. Táta za honoráře koupil chalupu, byť jenom starou plesnivou ruinu, a ojeté auto. Já to brala jako způsob, jak se živit.
Lidovky.cz: Co se změnilo, že vás psaní přece jen živí?
Moje nakladatelka mi říkala: „Piš pořád stejný styl, toho Josefa Bergmana. Zkus udělat sérii, lidé ji budou mít rádi a budou si dokupovat i ty starší knížky.“ Měla pravdu! Navíc jsem hned za svoji první knížku, Kroky vraha, dostala Cenu Jiřího Marka. A to mě hodně povzbudilo.
 |
Lidovky.cz: Udělení Ceny Jiřího Marka za nejlepší detektivku vaší knize Kroky vraha se bere jako určitý předěl v jejích dějinách. Místo zasloužilých starších autorů začali být oceňovaní mladší spisovatelé a modernější styl psaní.
Vidíte, a maminka mi tehdy říkala: „Proč sis vybrala tak hloupý žánr? To nikdo nečte.“ Mí vrstevníci krimi moc nepsali. Bylo to ještě předtím, než v českém překladu vyšel Stieg Larsson, a čtenáři se díky němu začali o detektivku zajímat. Víc lidí mě od žánru odrazovalo, ale pak nastal obrovský boom detektivek, začali psát a být oceňovaní i mladší autoři. A je to tak dobře.
