Ukazuje se, že nejmodernější britské metody, kdy učitel pevně drží otěže dění ve třídě, fungují i na české základce. „Po covidu některé děti třeba nebyly ani schopné ve třídě vydržet nebo se válely po lavici a byly úplně odpojené. A teď začíná hodina, ony tam sedí, mají všechno připravené a čekají na otázky,“ říká Pavel Bobek.
Učitelem jste se stal až téměř v pětatřiceti letech, a ještě v Anglii. Jak k tomu došlo?
Dlouho jsem pracoval s mládeží dobrovolnicky, posléze jsem v pražském Goethe institutu vedl mezinárodní debatní soutěž Jugend debattiert. Když mě osobní důvody zavály do Anglie, říkal jsem si, že by bylo fajn mít učitelskou kvalifikaci. Vstoupil jsem do dvouletého programu Teach First, kde po šestitýdenním výcviku jdete rovnou učit, školu vám přidělí. Myslel jsem si spíš na starší děti, se kterými jsem měl víc zkušeností, ale vybrali mě na první stupeň do Londýna. Místy jsem myslel, že to nezvládnu.
Co se dělo?
Moje první třída byla velmi náročná – v Anglii začíná školní docházka dřív, takže jsem měl proti sobě skoro třicet pětiletých děti, většina byli kluci, mnozí z nich hyperaktivní a nesoustředění. Někdy jsem měl na pomoc asistenta, ale často jsem na ně byl úplně sám. Pamatuju si třeba jeden říjnový pátek, kdy jsem tam proti nim stál, byly dvě hodiny odpoledne. V Anglii mají i malé děti školu do čtvrt na čtyři, takže jsem věděl, že tam musíme produktivně strávit ještě nejmíň hodinu, konkrétně jsem je měl naučit určovat světové strany. V tu chvíli mi to připadalo jako nadlidský úkol.
Mám obavu, že si naše země tím, jak pojímá vzdělávání, aktivně vyrábí zklamané lidi, kteří končí v exekucích a nakonec hledají zastání u populistů.
