Domácnost Jandových v Propasti nedaleko Jevan je vpodvečer plná zvířat, šumu a hluku. Pobíhají tu dva psi, jedna kočka, nad hlavou nám poletují dva pěkně zbarvení papoušci. Do toho dává paní Alice dcerám instrukce, aby si šly zahrát na piano a aby starší Anežka byla tak hodná a připravila sestře jídlo.
„Je tady veselo, zvláště když člověk dorazí domů!“ směje se Alice. Do našeho rozhovoru ještě nečekaně zasáhne příchod podlaháře, který má dcerám do pokoje vybrat novou podlahu. Zatímco manželka je překvapená, proč ho muž objednal právě na tuto hodinu, ten odpovídá, že se věc přece rychle vyřeší. Později prozrazují, že podobné drobnosti jsou jediné, v čem se občas neshodnou. „Já toho totiž dělám strašně moc,“ připouští Petr Janda. „A také si často neporozumíme v instrukcích,“ dodává Alice. Když prý svému muži řekne, aby na ni chvíli počkal v bodě A, najde ho místo toho v bodě C, a to až po dlouhém hledání…
Máme želvu, nahoře v patře. Manžel tvrdí, že želva je nejpitomější zvíře vůbec. Ale legrace je, že jsme ji dali do účetnictví! Kdo jiný by měl mít ve výdajích terárium pro želvu než Olympici?!
Lidovky.cz: Nemůžeme začít jinak než velkými oslavami vaší kapely. Vyjeli jste na turné k 60 letům Olympiku. Máte představu, kolik je interpretů, kteří slaví takové výročí na turné?
Petr: Ještě kolegové z Rolling Stones. Ti také vyrážejí po šedesáti letech na turné. I když u nich to není otázka přežití, tam je vidět, že u nich jde jen o tu lásku k hudbě, a ohledy třeba na zdraví jdou stranou. Oni jsou zhruba stejně staří jako já, přesto pořád vyrážejí. Přitom peněz mají tolik, že by si to turné mohli sami zaplatit. My to, upřímně, úplně takhle nemáme, jsou tam lidé, kteří potřebují stálý měsíční příjem. A tím nemyslím až tak muzikanty, ale ten tým okolo. Turné začalo 18. a 19. listopadu v Lucerně, to byly první dva koncerty, a mělo by jich následovat ještě padesát osm. Končit bychom měli zase za rok v Praze v O2 areně. Tím bychom to uzavřeli – no a pak se uvidí.
Lidovky.cz: Jak, Alice, vnímáte těch 60 roků vy?
Alice: Když si k tomu připočtete, kolik mu bylo, když začínal… Ale na to nemůžu říct nic jiného než známé klišé, věk je jen číslo. U Petra to klišé není. Když ho vidíte křepčit na pódiu, dojde vám, že je naopak mladší a mladší! Moje sestra mi v Lucerně říkala: „Co mu sypeš do pití?“ A jiní se mě zase ptali, co prý zobe za prášky. Že chtějí taky takové. (smích)
