Dovedou ale, mají-li na výběr, rozlišit jeho koncentraci a upřednostnit sběr nektaru s vyšším obsahem cukru. Je-li nektar hustší, donesou v jednom nákladu více sušiny a jejich sestry v úlu nemusí odpařovat tolik vody . Každý nektar se totiž musí zahustit až na neuvěřitelných 85 procent sušiny. Vzniklý med se tím stane velmi stabilní a nezkvasí.
Pokud se ptáte, zda včely rozlišují nektar různých rostlin i podle chuti a obsahu doprovodných látek, tak odpověď zní, že určitě ano, jenže v přírodě se to těžko vysleduje. Vědce zajímalo, jestli včely, podobně jako člověka, zajímá například přítomnost některých stimulujících alkaloidů. Typickým příkladem je kofein. Když zhotovíte pokusné políčko ze žlutých plastových mističek simulujících pravé květy, můžete v nich jako na krmítkách nabídnout včelám různě namíchané cukerné roztoky. Pak se dá sledovat docela přesně, co včelkám chutná více a co méně. Krmítka s nejchutnější potravou budou vyprázdněná za nejkratší čas.
Včela létá rychlostí 29 kilometrů za hodinu, za pouhou vteřinu přitom mávne křídly dvěstěkrát. A za minutu navštíví přibližně 10 květů.
Při pokusech se prokázalo, že cukerný roztok s kapičkou kofeinu chutná včelám lépe než čistý cukerný roztok. Co však bylo překvapivé, když včely dostaly na výběr řadu různých koncentrací kofeinu, volily jako nejlepší tu „správně silnou kávu“. Moc slabou ani moc silnou tak rády neměly. V rostlinách jsou stovky takových ingrediencí. Mnohé z nich jsou léčivé. Bylinkáři říkají, že není na světě bylina, aby na něco nebyla. Med takových na množství nepatrných přísad obsahuje na tisíc. To je hezký doklad toho, proč se tvrdí, že sklenice pravého medu je půl lékárny doma.
Ale ani člověk, ani včela nemůže žít bez bílkovin, tuků, minerálních látek a vitamínů. Tyto látky v medu v potřebném množství nejsou. Proto včely potřebují ještě další vydatný zdroj potravy a tím je pyl. Desetitisíce včel se vydávají na květy, kde nesbírají nektar jako jejich sestry, ale barevný voňavý prášek – pyl. Pylová zrna z tyčinek se potřebují dostat na pestíky, aby mohla vzniknout semena. Tomu u mnoha rostlin napomáhá vítr, u jiných zase opylovači, většinou hmyz, často právě včely. Rostlina své opylovače láká a zároveň odměňuje pylem. Pyl si na květech včely balí do malých bochánků zvaných rousky a přilepené na třetím páru noh pylové rousky přinášejí do úlu. Nepotřebují ho samy pro sebe, ale pro své mladší sestry, které ošetřují a krmí včelí larvy.
Včely ve městě jsou velké téma. Proč se jim na střechách nelíbí? |
I u pylu můžeme zkoumat jeho atraktivitu. Některé druhy rostlin lákají sběračky pylu víc než jiné. Dá se obecně říct, že větrosnubné rostliny, jako jsou jehličnany nebo obiloviny, neutrácejí za voňavky. Vytvoří kvanta pylu a pošlou ho po větru. Rostliny hmyzosnubné do vůní investují. Často jsou schopny vyslat do okolí kód, který volá právě jejich specializovaného partnera pro přenos pylu na druhou rostlinu. Vůně a chuť je zároveň informace. Rostliny a hmyz vytvářejí složitou síť vztahů, ve které nejde jen o pouhé zásobování, ale často skutečně o přežití.
Jak složité jsou mezidruhové vztahy, ukazuje pokus německého profesora Wolfa Engelse se dvěma druhy včel, kterým vyměnil pylové zásoby. Když včely medonosné dostaly pyl sesbíraný jejich bezžihadlovými sestřenicemi Scaptotrigona, s chutí ho snědly, ale jejich larvy neprospívaly. Podobně tomu bylo i obráceně. Scaptotrigony není možné krmit pylem od medonosných včel. A což teprve pylové náhražky? Výzkumníci se snaží nějakou náhradní bílkovinu včelám namíchat, ale pyl je pořád nepřekonatelný. Lepší než hledat náhražky pylu je sázet pylodárné rostliny. A to můžeme i na zahradách,
