Při masivní explozi 4. srpna zahynulo v Bejrútu 190 lidí, tisíce utrpěly zranění. Tlaková vlna pak poničila stovky budov v okruhu několika kilometrů. A škody se nevyhnuly ani památkám.
Husajníová patří mezi umělce, kteří se snaží zachránit duši a kulturní dědictví Bejrútu. Ve své dílně na periferii hlavního města ukazuje, co zbylo z vitráže, kterou již jednou restaurovala po občanské válce z let 1975 až 1990. Z díla, které pochází z jednoho kostela postaveného v 19. století, zbyly zkroucené železné pásky osazené zbytky žlutých a oranžových skel. „Přinejmenším ze sedmi projektů, na kterých jsem pracovala, zůstaly jen střepy,“ lituje. Mezi nimi jsou vitráže s biblickými scénami umístěné v kostele či velice známé žluto-oranžové vitráže bejrútského muzea výtvarného umění Sursock.
Ještě před výbuchem se umělkyně rozhodla, že půjde do důchodu, jakmile dokončí návrh vitráže pro jednu katedrálu ve výstavbě v Jordánsku.
Dárcovská konference
Na pracovní desce svého stolu se Husajníová snaží zrekonstruovat vitráž z jednoho soukromého domu zobrazující zahradu s květinami a stromy. Bere do rukou střep zeleného skla a vkládá ho mezi železné pásky. I přes to, že zaměstnala nové pomocníky, říká, že jí na všechny zakázky schází čas. „Na některé budu mít čas nejdříve za dva měsíce,“ uvádí.
Hollandová, Atwoodová nebo Almodóvar. Umělci v otevřeném dopise volají po konci homofobie v Polsku |
Ve čtvrtích poblíž přístavu, které výbuch poškodil nejvíce, začal závod s časem. Před příchodem silných dešťů je zapotřebí přikrýt až sto historických budov. Jak v Bejrútu oznámila ředitelka organizace UNESCO Audrey Azoulayová, v plánu je dárcovská konference pod záštitou této organizace, jejímž cílem bude vybrat stovky milionů dolarů na obnovu a rekonstrukci.
Mezitím se ale Libanonci snaží pomoci si sami, jak ukazuje případ Gabího Mámarího, který se rozhodl restaurovat zdarma poškozené obrazy. Jeho motivací, říká, je obětavost, kterou po katastrofě projevila libanonská mládež. Mladí obyvatelé Bejrútu se zmobilizovali, aby pomohli raněným a začali v ulicích odklízet sutiny. Dědictví „je něco, o co lze bez dostatečné péče přijít“, tvrdí tento 58letý umělec a vysokoškolský učitel.
Ve svém ateliéru podrobně zkoumá obraz italské umělkyně Eleny Reccové. Zátiší ze 17. století zobrazuje kočku, která hladově pokukuje po rybách na talíři. Plátno obrazu bylo poškozeno střepy z okna. Mámarí ukazuje další obraz, který začal čistit. Ještě neošetřená část je lehce prohnutá a pokrytá třpytícím se prachem ze skla. Vedle je obraz zesnulé libanonské malířky Sofie Jiramianové.
Hodiny plánování před obnovou
„Tolik žádostí jsme rozhodně nečekali,“ říká Mámarí, který vyhodnocuje škody v galeriích i u soukromých sběratelů. Při jedné návštěvě se mu podařilo zachránit poničený obraz v hodnotě desítek tisíc amerických dolarů, který téměř skončil v odpadkovém koši. Další pak byl slepen páskou. Majitel musel po výbuchu odvézt svého těžce raněného syna do nemocnice a člověk, který pomáhal odklízet škody, si hodnotu děl neuvědomil.
Před samotnou obnovou uměleckého díla jsou hodiny plánování, vysvětluje Mámarí. A při samotné obnově „je někdy nutné zopakovat stejný postup i několikrát, protože nemáme špičkovou výbavu, jakou mají k dispozici muzea“.
Komplikované jsou také dodávky materiálu ze zahraničí, protože libanonské banky postižené ekonomickou krizí už rok neprovádí platby do zahraničí. Ale umělec se odmítá vzdát. Využívá pomoci přátel a materiálu dostupného na místě. „Budeme pokračovat v této každodenní práci až do vyčerpání materiálu a zásob,“ dodává.
