„Jsem Jesaul“ hrdě řekne Vladimír, urovná si slavnostní uniformu, přejede pohledem epolety a nasadí furažku. Kozácká hodnost Jesaula odpovídá v armádě majorovi a tak má být Vladimír na co hrdý. Do Čech přišel v roce 2000 a jeho kozácký dědeček bojoval v první světové válce, kde se v Mohylevu na území dnešního Běloruska seznámil s babičkou. Protože ale kozáci byli v Sovětském svazu podezřelými živly, o něco později dědečka zatkla tajná policie NKVD a v Kuropatech pod Minskem popravila. Rozvětvená rodina ale Vladimírovi zůstala. „Já jsem Čech, dceru mám v Německu a teď se stěhuje do Austrálie, další příbuzní jsou v Polsku...“ vysvětluje Vladimír.
  |
Delegace z Německa ale teď do Prahy nepřijela, jsou tu jen kozáci ze Srbska, Slovenska a Ruska. „Málo lidí,“ zavrtí hlavou ataman (velitel či prezident českých kozáků Mikhail Dzjuba a pohlédne do sálu, kde se míhají kozácké uniformy a dobové ženské kroje. Připomíná to více ples v Rostově na Donu nebo na Kubáni, než taneční sál na Břevnově. Tancuje se na ruskou hudbu, všude kolem zní ruština, jen místo vodky podávají u bufetu bílé moravské víno. „Bál pořádáme pro poměrně úzký okruh lidí, rozhodně to není žádný byznys,“ dodává Dzjuba.
Obnovená tradice
Bál je už tradiční příležitostí ke vzájemnému setkávání, bolševická revoluce v roce 1917 totiž vyhnala mnohé kozáky do exilu a rozprášila je po celém světě. Tři pilíře kozácké duše jsou: láska k vlasti, upřímná pravoslavná víra a touha po svobodě a to se s komunistickým učením moc nesnášelo. Kozáci organizovali proti bolševikům několik povstání a bojovali na straně bílých armád, které se v občanské válce v roce 1918 snažily Rusko zachránit. Byli však poraženi a kdo mohl, emigroval. Kozáci se pak usazovali většinou v Evropě, Československo tehdy na popud prezidenta T. G. Masaryka přijalo rámci takzvané „Ruské akce“ na 30 000 utečenců z bolševiky ovládaného Ruska.
Mezi příchozími bylo kromě podnikatelů a intelektuálů taky na 4000 kozáků, kteří měli reputaci dobrých zemědělců. Začali zakládat své organizace a v roce 1925 se v Praze uskutečnil první kozácký bál, ve třicátých letech se jich už pořádaly desítky za sezónu. Kozáckou emigrací pak otřásl příchod sovětské armády v roce 1945, kdy kontrarozvědka Směrš hromadně zatýkala krajany a odvážela je do gulagů. A i přes proklamované přátelství se SSSR byly kozácké bály zakázanou záležitostí.
Po pádu komunismu obnovili čeští kozáci svůj spolek – Všekozácký svaz Českých zemí a Slovenska - až v roce 2011. Dnes má na 70 lidí a svůj folklórní soubor, bál je pro české kozáky vyvrcholením úsilí pořádat společné akce. Členská základna je rozmanitá: potomci kozáků z Česka i ti, kteří se v poslední době přistěhovali z Ruské federace. A taky Češi, kterým kozáctví učarovalo, přijímání nových členů už není tak přísné, jako dřív, kdy se za každého musel zaručit nový člen.
„Politika sem nepatří“
Rodilým kozákem není ani zdejší nejváženější host Vladimír Winter. Je mu 95 let a prožil si zajímavý příběh. V šesti letech ho otec odvezl do Sovětského Ruska, kam šel jako kvalifikovaný soustružník. Vladimír po něm řemeslo zdědil, než musel jít do války. „Pomáhal jsem sovětské armádě u
Stalingradu, pak jsem přešel k československému sboru generála Ludvíka Svobody a s ním poprvé bojoval u Kyjeva,“ spěšně vypráví Winter a už mizí na parket, přes svých bezmála sto křížků si tancování užívá.
V tombole jsou mimo jiné knihy o ruské propagandě nebo o Grigorii Rasputinovi, sibiřském mystickém mužikovi, který měl ještě před první světovou válkou obrovský vliv na ruské vládce. „Nehledejte za vším politiku, my se snažíme od ní co nejvíce distancovat,“ říká Irena Dzjubová, manželka atamana a spolupořadatelka bálu. „Prostě to sem nepatří, ambice a slova politiků nepřinesly nikdy nic dobrého,“ dodává.
