Události v Postoloprtech se poprvé vyšetřovaly už v roce 1947, kdy se také exhumovaly hromadné hroby, viníci ale nebyli označeni a závěrečná zpráva zůstala tajná. Po roce 1948 se o masakru 40 let mlčelo, pozornost se mu začala věnovat až v 90. letech. V roce 1997 se případem začala zabývat policie, viníky ale nenalezla, nicméně konstatovala, že je nepochybné, že k hromadným popravám došlo.
Teprve v roce 2009 zpráva žateckých kriminalistů potvrdila, že střelbu v Postoloprtech řídili čeští příslušníci armády a policie: rozkaz k zastřelení dal prý štábní kapitán Vojtěch Černý, pachatelem dalších vražd byl údajně policejní velitel z Postoloprt Bohuslav Marek. Oba však již zemřeli a nemohli být za své činy potrestáni. Stále ale není vyvráceno podezření, že masakr se konal s tichým souhlasem vojenské tajné služby ovládané tehdy už komunisty.
Jaká byla cesta k masakrům?
Československá armáda dorazila v polovině května 1945 do osvobozených a dříve většinově německých Postoloprt s úkolem „vyčistit oblast“ od Němců.
Postoloprty byly totiž vybrány jako shromaždiště Němců z celého Žatecka, a to jak zajatých vojáků wehrmachtu, tak sudetských Němců určených k odsunu. „Postoloprty byly na hranici Sudet a druhé, válečné republiky. Místní kasárna byla vybrána za zdejší centrum, scházeli se tu po válce lidé mobilizovaní do armády i přidělení důstojníci,“ řekl k tomu historik Michal Pehr z Akademie věd ČR.
V červnu 1945 pak v místních kasárnách soustředila armáda německé muže ve věku od 13 do 65 let, ostatní (ženy, děti a staří lidé) byli posláni do lágru v místní bažantnici, kde byl dříve výcvikový tábor Hitlerjugend.
„Do bažantnice šlo asi 1700 lidí. Kolik jich šlo do kasáren, nevím, ale bylo jich přes 500,“ uvedl před vyšetřovací komisí v roce 1947 postoloprtský policista Bohuslav Marek. Podle jeho svědectví bylo popraveno všech na 500 mužů v kasárnách, nejméně stejný počet byl zastřelen prý v nedaleké levonické bažantnici. Marek před komisí popsal způsob vykonání exekucí, svou vinu na popravě Němců ale nepřiznal.
Při exhumaci v září 1947 bylo odkryto celkem devět hromadných hrobů, ve kterých se podařilo identifikovat 763 zavražděných, včetně pěti žen, jednoho dítěte a pěti chlapců ve věku od 12 do 15 let. Nejvíce mrtvých (452) bylo nazeleno v levonické bažantnici, další byli povražděni u školy, v kasárnách, u trati, na vinici a v pískovně.
Zmíněných pět mladých chlapců se údajně pokusilo z internačního tábora utéci, či si snad natrhat ovoce ze stromů v zahradě. Hlídka je ale chytila a na příkaz Marka zmlátila. Poté je na rozkaz Černého demonstrativně před zraky ostatních popravila. Černý se před vyšetřovací komisí netajil, že rozkaz k popravě chlapců vydal. Svého činu však nelitoval: „Němci udělali tolik zla, že jim to nikdy nemůžeme odplatit, i kdybych prováděl exekuce každý den. Jestliže německý národ dovedl odpravit 25 milionů lidí, je těžké jednati jinak, chceme-li s nimi držet krok.“
Zajímavostí je, že vedoucí vyšetřovací komise z roku 1947, lidovecký poslanec Bohumír Bunža, byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen v listopadu 1948 k trestu smrti. Bunža však stihl již v dubnu 1948 emigrovat, po roce 1989 byl rehabilitován a dokonce se dožil svobodných poměrů (zemřel v listopadu 1990).
V květnu 2010 byl v levonické bažantnici vztyčen kříž s pamětní deskou, další česko-německá deska visí od června 2010 i na hřbitovní zdi v Postoloprtech. A v červnu 2015 zde byl odhalen pomníček.
Vysídlení a vraždy
K dalším případů násilí na Němcích po válce patří vysídlení a pochod asi 20 000 Němců z Brna do Rakouska koncem května 1945, při kterém zahynulo na 1700 lidí, zavraždění 265 karpatských Němců ze Slovenska (včetně žen a dětí) v noci z 18. na 19. června 1945 u Horní Moštěnice na návrší Švédské šance u Přerova či masakr v Ústí nad Labem koncem července 1945 (40 až 100 mrtvých).
Masová deportace Němců z Československa probíhala v letech 1945 a 1946, podle odhadů byly odsunuty až tři miliony lidí. Z nich dvě třetiny do americké okupační zóny, třetina do sovětské. V takřka vylidněném pohraničí poté zaniklo na 3000 obcí. Podle komise česko-německých historiků z roku 1996 se počet německých obětí odsunu pohybuje mezi 20 000 a 30 000, násilnou smrtí zahynulo asi 15 000 lidí.
