20. prosince 2018 6:26 Lidovky.cz > Relax > Zajímavosti

Příběh cinkajícího stromečku. Do Česka přicestoval z Porýní na začátku 20. století

Cinkající stromeček | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Cinkající stromeček | foto: Hugo chodí bos

Také si z dětství pamatujete na jemné cinkání zvonícího stromku? Možná ho měla vaše babička, možná odpočívá někde na půdě – spolu s foukanými skleněnými koulemi a betlémem ze šustí. oprašte je a začtěte se do příběhu tradičních vánočních ozdob.

Vzpomínáte si na slavnou scénu z filmu Pelíšky, v níž Miroslav Donutil alias otec lampasák s pýchou v hlase ukazuje rodině, že plastové skleničky z Polské lidové republiky nelze rozbít? A jeho revoltující syn pak jednu z nich chytne, vší silou jí praští o zem a sklenička se rozletí na tisíc kousků? Jistěže ano – je to jedna z kultovních scén české kinematografie. Ovšem jen málokdo si asi vybaví, jaký zvuk tvoří této scéně kulisu.

Je to slabý cinkot zvonícího stromku. Zlatý stromek se čtyřmi svíčkami, který má s Vánoci spojený řada pamětníků, stojí na vánočním stole v pozadí a něžně zvoní. Zvuk vydávají skleněné korálky zavěšené na vrtuli z tenkých plíšků, kterou pohánějí čtyři svíčky. Říkalo se mu prostě andělské zvonění a býval jednou z tradičních propriet ohlašujících příchod Vánoc.

„Zapaloval se na Štědrý den v dětském pokoji na sekretáři a ohlašoval blížící se večeři. Spolu s koledami a cinkáním příborů byl to jediné, co bylo u večeře slyšet. Korálky měl každý jiný, jak se postupně nahrazovaly ty ztracené,“ píše Veronika, návštěvnice facebookových stránek obchodu Hugo chodí bos, který stromek prodává. A další diskutující – Adéla Bendová z Prahy – přidává: „Zvonící stromek, to jsou Vánoce u babičky a dědy. Přišli jsme do kuchyně, červené tváře, promrzlé nosy. V kuchyni bylo teplo a vonělo to Vánocemi. Rozlévala se vařonka (vánoční nápoj se skořicí a hřebíčkem, který se tradičně připravuje ve Slezsku, na Lašsku a Valašsku) a my děti jsme se shromáždily kolem stolu, děda zapálil svíčky a my naslouchaly jemnému zvonění. Na chvíli se zastavil svět.“

Stejně jako mnohé jiné věci, na které vzpomínáme z dětství, se i zvonící stromek – chcete-li andělské zvonění – v posledních letech dočkal mohutného comebacku. Dokonce takového, že se jeho plagiáty, vyrobené v Číně nebo jinde v Asii, prodávají i v mnoha supermarketech i na tržištích.

Cesta stromku z Porýní do Čech

Úplně první plechové zvonící stromky se začaly vyrábět někdy kolem přelomu 19. a 20. století v porýnském Solingenu. Navazovaly na tradici podobných stromků s vrtulí poháněnou svíčkami, které byly vyráběny ze dřeva. A ty zase na tradici úplně prvních „vánočních stromů“, jaké se sestavovaly už ve středověku. Tehdy se svíčkami osazovaly pyramidy sbité z prkýnek a zdobené svázanými větvičkami. Ty byly mimochodem také předchůdci dnešních vánočních stromků, které se v měšťanských obývácích začaly objevovat až během 19. století.

Patent na výrobu zvonícího stromku získala v roce 1905 firma Adrian & Stock ze Solingenu. Výrobu později převzal taktéž solingenský výrobce nožů Paul Hartkopf, který je vyráběl až do 60. let 20. století. Tehdy už byly stromky jednou z nejoblíbenějších vánočních dekorací. Vyráběly se i její nejrůznější varianty: třeba k umístění na vrcholek vánočního stromku místo hvězdy nebo ve zmenšené podobě jako ozdoba na větvičky (jak nebezpečné to muselo být vzhledem k zapáleným svíčkám, je lehké si představit).

Druhá světová válka sice přinesla jistý útlum produkce, po ní se však stromky začaly rychle šířit i do zahraničí. Výrobu ve velkém rozjeli Švédové, kteří k nim pravděpodobně přidali andílka, připomínajícího tradiční vánoční pověst o tom, že na Štědrý den vyzvánějí na zvony v kostelích po celém světě právě andělé. A andělské zvonění vyváželi také do USA, kde byla po ozdobě velká poptávka. Ujaly se tam pod názvem Angel Chimes, a protože poptávka i nadále převyšovala nabídku, vzniklo na území Spojených států hned několik firem – například v Detroitu –, jež dodávaly na trh vlastní andělské zvonění.

Během 20. století se zvonící stromeček vyráběl v řadě dalších zemí. Pozadu nezůstalo ani Československo, kde se produkce v 50. letech ujala frýdlantská pobočka národního podniku Elitex Liberec. Uvést na trh výrobek jakkoli připomínající křesťanství však v době vrcholícího komunistického útlaku nepřicházelo v úvahu. Andílci museli pryč a spolu s nimi zmizel i název. Andělské zvonění se přeměnilo ve „zvonící stromek“ – a pod tímto názvem se vyrábělo až do konce 80. let. Nejdříve v severních Čechách, od 70. let na Slovensku, ve Výrobním družstvu invalidů ve vesničce Horná Štubňa na úpatí Národního parku Velká Fatra. Stromky se tam dávaly dohromady vedle dalších výrobků, jako byly třeba kovové natáčky nebo plotové díly.

Vánoční cukroví - ilustrační foto.

Po revoluci však o stromek i natáčky přestal být zájem a nástroje v dílně postupně utichly. Česko zaplavily levné čínské ozdoby, konečně byly k dostání elektrické žárovičky na stromek i elektrické hvězdy do oken, které se dřív vozily z východního Německa. A kdoví, třeba pokles zájmu o stromek souvisel i s tím, že mnozí lidé jej měli spojený s dobou komunismu, na niž se snažili zapomenout. Družstvo invalidů zaniklo a plechové raznice a další nástroje pro výrobu stromku odkoupila firma Kopav. Tady by příběh andělského zvonění mohl skončit.

Nový život andělského zvonění

Mohl, ale neskončil. Zhruba v roce 2009 si na stromek vzpomněl Zdeněk Ševčík, obchodník, který s vánočními ozdobami do té doby neměl co do činění.

„Chtěl jsem dcerám pořídit zvonící stromek k Vánocům,“ říká. „Jako dítě jsem ho sám neměl, ale prostě se mi líbil. Tak jsem koupil jeden starší na Aukru za 1800 korun, ale přišlo mi spíš takové torzo. Tehdejší manželka se mi smála, co mě to napadlo. Zašel jsem proto za kamarádem, který měl kovovýrobu, jestli by mi podle něj mohl vyrobit nový. No a ten se mi vysmál taky. Řekl mi, že aby mohl něco podobného vyrobit, potřeboval by mít původní raznice na ty plechové části.“

Ševčík se proto začal pídit po tom, kde by raznice mohly být. A po několika měsících je objevil v Horní Štubni. „Byly to dvě palety rezavého šrotu,“ směje se dnes, ale tehdy mu moc do smíchu nebylo. V roce 2011 kovové raznice od firmy Kopav odkoupil, ale trvalo další měsíce, než našel firmu, jež byla schopná stromky vyrábět podle původních postupů a výhradně z českých materiálů. Našel ji v Rožmitálu pod Třemšínem, v dílně Logitex, kde stromky začali dávat ručně dohromady lidé s nejrůznějším zdravotním postižením. Zrezivělé nástroje na lisování plechu bylo třeba očistit a jednoduché nebylo ani vyladit zvonění tak, aby znělo jako to původní a nebylo ani moc tiché, ani moc hlasité. Zdeněk Ševčík se proto obrátil na výrobce hudebních nástrojů ve firmě Amati v Kraslicích.

První rok dali v Rožmitálu dohromady zhruba tisíc kousků, dnes jsou na 11 tisících, dílna má práci celoročně a výroba stále roste. Stromky jsou žádané našinci rozesetými po celém světě: kromě Německa, Rakouska a Itálie putují i do USA nebo Jižní Ameriky.

„Jedenáct tisíc se může zdát jako velké číslo, ale protože výroba je z velké části stále ruční, tak jako byla před sto lety, jde stále o malosériovou záležitost,“ vysvětluje Ševčík. Všechny komponenty totiž pocházejí z Česka: plech z válcoven ve Velkém Šenově, mačkané perly, řetízek a zvonící korálek z Jablonce nad Nisou. Sestavení jednoho stromku trvá necelou hodinu a každý je originál. Vyrábějí se ve dvou barevných podobách: zlatý a stříbrný. A pro příští sezony už Zdeněk Ševčík plánuje malá vylepšení. Třeba výrobu další série, kde budou mačkané perly nahrazeny těmi foukanými, které se vyrábějí na jediném místě na světě, v Poniklé v Podkrkonoší, a to stejnou technologií jako před sto lety.

Pokud si zvonící stromek letos postavíte na vánoční stůl i vy, dejte jen pozor na batolata. Abyste nedopadli jako rodina jiné facebookové respondentky na stránce obchodu Hugo chodí bos, která svou účast v soutěži o zvonící stromek odůvodnila slovy: „Jestli vyhraju, je jasné, komu ho daruji – sestře, která jako malá spolkla v nestřeženém okamžiku jednu z kuliček. A máma strávila svátky detailní kontrolou nočníku. Pak rodiče stromek raději schovali. Kdo ví, kde skončil.“

Japonské perly

Zvonící stromky však nejsou jedinou ozdobou, kterou máme spojenou se starými časy. Patřily k nim právě i korálkové ozdoby z foukaných perel z Poniklé, modrotiskové ozdoby, figurky ze šustí a především koule na stromeček nebo špičky na jeho vrcholek z foukaného skla. Dříve je vyráběly desítky českých manufaktur, ale mnohé se udržely i v čínské konkurenci a dnes prodeje zase stoupají.

Největším českým a jedním z největších evropských výrobců ručně vyrobených foukaných ozdob jsou Vánoční ozdoby – Družstvo umělecké výroby ve Dvoře Králové nad Labem. Každý předmět tam projde rukama nejméně deseti, někdy i šestnácti lidí. Nejdříve se ze skleněné trubice vyfouká tvar, následně se nastříbří, ručně nabarví několika barvami, ořízne se a uzavře korunkou. Cena je samozřejmě jiná než u čínské produkce, která tvoří až 80 procent všech vánočních ozdob v obchodech, podle zástupců firem je přesto zájem velký.

Ozdoba anděla

Ozdoba anděla

„Mění se barevné trendy, figurky, ale to je tak všechno. Třeba v 70., 80. letech byly oblíbené vmáčknuté ozdoby s vlepem, třeba jelínci v zasněžené krajině a podobně. Ale technologie výroby je už sto let pořád stejná, ruční,“ říká Robin Bém, obchodní zástupce několika výrobců tradičních foukaných ozdob a také sběratel, který část své kolekce, čítající asi čtyři tisíce skleněných vánočních ozdob, nyní vystavuje v pražském Tančícím domě v expozici Retro zima za socíku (otevřena je až do 3. března 2019).

Mimochodem, úplně první foukanou vánoční ozdobou bylo červené jablíčko a vzniklo jako z nouze ctnost na severu alsaského pohoří Vogézy v polovině 19. století. Skutečná červená jablka bývala tehdy nejoblíbenější vánoční výzdobou, a protože byla úroda ten rok zrovna na jablka skoupá, napadlo místního skláře z Goetzenbrucku pár jablíček vyfoukat ze skla. Zrodil se hit, který postupně zachvátil celou Evropu i Ameriku. Ve 20. letech 20. století už byly foukané koule a figurky nejrozšířenější vánoční dekorací vůbec.

Do českých zemí se nejdříve dovážely z Německa. Sklářské dílny na severu Čech, v Podkrkonoší, Poniklé, v Hořicích a na Královédvorsku se tehdy zabývaly spíše výrobou skleněných vinutých perlí, jimž dávaly často tvar figurek nebo zvířátek. Oblíbené byly také skleněné perly plněné voskem, uvnitř postříbřené a zvenku zdobené malbou, takzvané voskové perly, nebo již zmíněné perly foukané, z nichž se vyráběly korálkové ozdoby. Po první světové válce však tyto dílny málem přivedla k bankrotu záplava levnějších japonských perel.

Vánoce (ilustrační foto)

Co teď? Bylo jasné, že jestli se chtějí uživit, musí se zaměřit na něco jiného. Foukané vánoční ozdoby se nabízely. Malí výrobci, jichž bylo kolem tisícovky, utvořili umělecké výrobní družstvo Vánoční ozdoby, předchůdce již zmíněného a dosud existujícího DUV Vánoční ozdoby. A zatímco v roce 1931 se většina skleněných koulí na stromeček ještě dovážela z Německa, už v roce 1933 směřovaly první exporty od nás do zahraničí, především do USA. O dva roky později získalo družstvo nejvyšší cenu Grand Prix za dovednosti svých sklářů na světové výstavě v Bruselu. Už roku 1937 byly severočeské sklářské dílny hráčem číslo jedna na světovém trhu s foukanými a malovanými vánočními dekoracemi.

Dnes se osmdesát procent produkce foukaných dekorací vyváží do zahraničí – nejvíce do Německa, Rakouska, Švýcarska, Nizozemska, ale také USA, Jižní Ameriky a Austrálie. „Zkrátka všude, kde mají Vánoce,“ shrnuje Robin Bém. Od čínské strojově vyráběné produkce se prý dá odlišit lehce: ručně vyráběné baňky mají tenké stěny, malé, jemné záponky – to jsou ta „očka“, na nichž jsou koule zavěšené – a nemají švy. Mívají také širší škálu barev.

Od bonsají k betlému

Posuňme se však v čase ještě hlouběji do minulosti. Tu, co se týče vánoční výzdoby, reprezentují lidové vánoční ozdoby. Jedním z největších znalců a propagátorů folklorních ozdob u nás je Petr Herynek, jinak známý především jako botanik a zakladatel české bonsaistiky. Jak se dostal k lidovým ozdobám?

„To je jednoduché. Bonsaje mě zajímaly už od počátku 70. let. Na založení klubu jsem ale potřeboval peníze, a tak jsem zužitkoval svůj další zájem – lidové ozdoby,“ vypráví Herynek v Botanické zahradě v Praze Na Slupi, kde právě chystá autorskou výstavu Vánoce v babiččině chaloupce a zapomenutá řemesla (bude tam k vidění do 3. ledna 2019). První výstavu lidových vánočních ozdob uspořádal v roce 1978. Měla úspěch, a tak si za dva roky troufl na další, větší, v Muzeu hlavního města Prahy.

„Přišlo na ni 35 tisíc lidí, vůbec jsme to nečekali. Nejspíš to souviselo s tím, že Vánoce byly za normalizace zploštělé na přehrávání koled, ne však těch spojených s narozením Ježíše Krista, ale uměle vytvořených. Zpívalo se v nich například o tom, jak,děda marně hledá kapra pod skříní‘. Zrovna tak byla v útlumu domácí výroba lidových ozdob. V obchodě se také koupit prakticky nedaly, snad jedině v Uvě (UVA – umělecká výroba) a v Krásné jizbě, a ještě byly kýčovité. Lidé, které jsme tehdy s výrobou oslovili, byli proto nadšení, že se mohou uplatnit.“

Vítěz letošního ročníku soutěže Živnostník roku, sklář Karel Sobotka z Železného Brodu.

Za rok připravoval další výstavu – a od té doby jich uspořádal už několik desítek. Je také autorem několika knih o vánočních lidových ozdobách. České lidové ozdoby se podle něj vyznačují teplem a lidskostí. „Třeba ty z těsta nejsou jako vysoustruhované, každá figurka má svůj unikátní výraz. Každý výrobce to dělá jinak,“ pochvaluje si.

Vánoční příbytky se nejdříve zdobily jen betlémy z nejrůznějšího materiálu a zelenými větvičkami, případně věnci z větviček. Zelená barva a tvar kruhu symbolizovaly věčný život, nekonečno. Z větviček se také stavěly pyramidy, připomínající svým tvarem smrček. Zdobily se jablíčky a svíčkami – to už však byl luxus. Používaly se ale vlastně jakékoli přírodniny – šišky, nabarvené miniaturní dýně, řepa, ozdoby ze sušeného ovoce, ba dokonce brambory.

„Během 19. století vycházely, stejně jako dnes, v časopisech návody, jak si vyrobit ozdoby třeba z lakovaného papíru nebo růžičky z krepového papíru,“ říká sběratel. „Ten byl hodně populární zejména v 70. a 80. letech 19. století, stejně jako ozdoby z lepenky sypané sklářským pískem. Lidé si doma připravovali také dekorace ze šustí. Tento materiál se k nám dostal ze Španělska přes Turecko a jižní Moravu.“

I Herynek zmiňuje jablonecké korálkové ozdoby, jež si lidé nejen kupovali, ale také tvořili podomácku. Z polínek se zase vyřezávaly figurky takzvaných špalíčkových betlémů, a když se při louskání ořechů povedlo rozlousknout je na dvě poloviny, vyráběla se „oříšková miminka“ k zavěšení na stromek.

Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku
Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku

Na 7. září připadá Světový den Duchennovy svalové dystrofie. Tímto vzácným genetickým onemocněním trpí i Jaroslav, který je v současnosti plně odkázaný na pomoc druhých.