Srpnová okupace na fotografiích. Spolek Díky, že můžem připomíná její výročí

Doprovodný komentář představuje samotný průběh nechvalně proslulé události a některá méně známá fakta a souvislosti s ní spojené. Spolek tímto způsobem poukazuje na klíčový moment naší historie.

Staroměstské náměstí

Pražské jaro přineslo do Československa závan čerstvého vzduchu. Bylo to díky tomu, že na sklonku roku 1967 byl do čela ÚV KSČ zvolen Alexandr Dubček. Jeho cílem byl tzv. socialismus s lidskou tváří. Měl v plánu mnoho reforem (třeba reformu vyčerpaného hospodářství) a probíhal i proces demokratizace - na chvíli se dokonce zrušila i cenzura.

Kritikou komunistické strany a výzvou k reformě byl i manifest 2000 slov, který sepsal Ludvík Vaculík. Sovětský svaz byl děním v Československu velmi znepokojen a zahájil s vedením KSČ rozsáhlá jednání. Ta vyvrcholila 3. srpna předáním „zvacího dopisu“, jímž konzervativní část KSČ prosila Moskvu o pomoc proti kontrarevoluci.

Zdroj původní fotografie: Václav Bradáč / Ústav pro studium totalitních režimů, fotil Jakub Zeman

Letenské schody

Během noci z 20. na 21. srpna došlo k invazi vojsk takzvané Varšavské smlouvy - Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky. Ze strany Moskvy se oficiálně jednalo o bratrskou pomoc potlačující kontrarevoluci. Rozkaz směrem k československé armádě i občanům byl jasný - neklást odpor. Někteří ho i tak dávali najevo, třeba otáčením dopravních cedulí, aby zmátli přijíždějící vojska, nebo různými nápisy.

Zdroj původní fotografie: Václav Bradáč / Ústav pro studium totalitních režimů, fotil: Jakub Zeman

Budova Českého rozhlasu

Budova tehdejšího Československého rozhlasu na Vinohradské třídě v Praze zastávala během sovětské invaze klíčovou úlohu. Odtud se zpočátku vysílaly necenzurované informace o vstupu vojsk států Varšavské smlouvy na naše území.

Posluchače ke klidu a tichému odporu vyzývaly osobnosti jako Vladimír Fišer, Eva Kopecká, Věra Šťovíčková, Jiří Dienstbier nebo Ondřej Neff. Právě první zmíněný pronesl dnes již památná slova, kterými informoval o invazi. Střetnutí okupantů a neozbrojených československých civilistů bránících tuto budovu se považuje za symbol odporu Pražanů proti srpnové okupaci.

Zdroj původní fotografie: Václav Bradáč / Ústav pro studium totalitních režimů, fotil: Jakub Zeman

Budova Národního muzea

Historická budova Národního muzea se stala svědkem mnoha dějinných událostí od své výstavby na konci 19. století. To platí taktéž pro 21. srpna 1968. Okupační jednotky dominantu Václavského náměstí zřejmě mylně považovaly budovu za jiný strategický bod, nebo ke střelbě došlo vlivem napjaté atmosféry.

Dodnes není znám přímý důvod útoku, který poničil fasádu, pískovcové sloupy, kamenné sochy, některé depozitáře a také ředitelskou pracovnu. Plomby vpravené do fasády budovy v 70. letech minulého století jsou patrné dodnes i po současné rekonstrukci muzea.

Zdroj původní fotografie: Archiv Milana Bárty / Ústav totalitních režimů, fotil: Jakub Zeman