Policisté a strážníci se chystají na dušičky. Varují před zloději, kteří se neštítí ničeho |
Nebýt moru, nezemřelo by během několika staletí sto milionů lidí a v našich městech by neexistovaly morové sloupy a špitály. Nouzi o materiál by možná měly i věhlasné morové kostnice, od té nejslavnější pod kostelem Všech svatých v Sedlci u Kutné Hory přes kostnici v chrámu sv. Petra a Pavla v Mělníce nebo kostnici pod kostelem sv. Jakuba v Brně až po desítky menších, rozesetých po českém a moravském venkově. A kdoví, jestli by vůbec existovaly Olšanské hřbitovy v Praze: jejich nejstarší část totiž vznikla právě po morové epidemii v druhé polovině 17. století a podle odhadu pohřebiště od svého založení pojalo ostatky asi dvou milionů lidí.
Hřbitov pod věží
Tehdy, v letech 1679–1680, nikdo nevěděl, že jde o předposlední velkou morovou ránu. Postihla hlavně Moravu, jižní a střední Čechy a Prahu, kde podle úředních záznamů během několika týdnů zemřelo dvanáct tisíc lidí, tedy téměř třetina obyvatel. Jednotlivá pražská města zřídila za městskými hradbami morové hřbitovy. Tři vznikly v Olšanech, vesničce, která postupně vrostla do dnešního Žižkova: staroměstský, novoměstský a židovský.
Dušičky, saunování bez plavek a kávu s lógrem. České zvyky, které Angličané nechápou |
Byly samozřejmě mnohem menší než dnešní Olšanské hřbitovy, ale ten staroměstský byl předchůdcem dnešní nekropole: rozkládal se totiž v rohu dnešního Olšanského náměstí. Těla zemřelých se ukládala do hlubokých šachet a Staré Město na jejich památku nechalo roku 1682 postavit morovou kapli sv. Rocha, pravděpodobně podle plánů Jeana Baptisty Matheye.
Novoměstský morový hřbitov stával také na Žižkově, jen o malý kousek dál, mezi dnešními ulicemi Bořivojovou a Čajkovského. Po další (a poslední) velké morové epidemii, která v Praze začala řádit roku 1713, tu vyrostl menší barokní kostel Povýšení sv. Kříže, který se v roce 1784 stal prvním farním kostelem na Žižkově. Hřbitov byl zrušen v roce 1842, kostel se po desetiletích chátrání proměnil v koncertní a výstavní síň Atrium.
NÁHROBEK JANA WERICHA A JIŘÍHO VOSKOVCE OD SOCHAŘE VLADIMÍRA PRECLÍKA.
Třetí morové pohřebiště patřilo pražské židovské obci a sloužilo až do roku 1890, kdy vznikl nový židovský hřbitov. Také po něm se zachovalo pramálo: v šedesátých letech se část zanedbaného pohřebiště zrušila a místo ní vznikly Mahlerovy sady. Definitivní tečkou za dávnou podobou žižkovského židovského hřbitova se stala televizní věž. Zachovanou část hřbitova, kterou od parku odděluje zeď, převzalo v roce 1999 do své správy Židovské muzeum v Praze a po nezbytné rekonstrukci ji v září 2001 zpřístupnilo veřejnosti.
Křížem krážem hřbitovem
Zpět na Olšany: staré morové hřbitovy se rušily už v polovině 19. století, takže nejstarší a pro leckoho nejzajímavější část s řadou soch a pompézních hrobek má číslo II a vchází se do ní kolem kostelíku sv. Rocha z Olšanského náměstí. Olšanské hřbitovy se od té doby ale hodně rozrostly. Rozprostírají se na úctyhodné ploše 50 hektarů, takže kdybyste je dokázali srolovat a rozprostřít v jiné části hlavního města, přikryly by například celý Karlín od stanice metra Florenc až k Invalidovně, a to v celé jeho šíři, od Pernerovy ulice až za Rohanské nábřeží.
Mezi nejzajímavější místa patří čestná vojenská pohřebiště obětí první i druhé světové války či ruský pravoslavný kostelík na II. obecním hřbitově, obklopený hroby ruských porevolučních emigrantů. V letech 1924 až 1925 jej nechala postavit manželka Karla Kramáře, prvního ministerského předsedy první Československé republiky.
