„Vlasy jak popel z cigaret
a notně popraskanou pleť.
A rozpačitě říká „Hleď!
Jsem tvoje stáří,“
zpíval na konci nesvobodných let tehdy mladý a progresivní Michael Kocáb. Byl to šok, protože socialistická ekonomika se striktně řídila opakem hesel vylepených v městské dopravě: Mladší, uvolněte místa starším!
JAK SI ŠETŘIT NA DŮCHOD V KAŽDÉM VĚKU |
S okamžikem penzijního věku vás takřka z jakékoli práce vykopli. Nový pohled na stárnutí od třicetiletého Kocába spolu s dramatickou deklamací Josefa Kemra Jsem tvoje stáří, pozvi mě dál byl cosi jako zjevení.
V našich končinách přesto zůstává představa staršího člověka v podobě krajně kormutlivého Důchodce v podání Karla Kryla. I většina obrázků v médiích ukazuje místo veselého člověka s prošedivělou kšticí spíše hlouček roztřesených stařenek při krmení holubů. Do prkvančic, naprostá většina dnešních seniorů odešla na odpočinek mezi 55. a 63. rokem života a zhusta jsou aktivní až hanba.
Bolševickou socioekonomickou nálepku důchodce bychom měli poslat k šípku – v reálu je důchodce mistr sklenář na odpočinku, penzionovaná primářka či prostě starý dělník. Ostatně důchodce je ve své podstatě král – pobírá důchod, aniž by musel pracovat, což bylo v lidských dějinách vždy výsadou jen naprostého zlomku populace, obvykle nemnoha příslušníků šlechty, buržoazie a někde kněžstva.
Tragické stereotypy
Mnoho lidí je přesvědčeno, že nejlepší investicí do stáří je vlastní nemovitost. Je to do značné míry pravda, ale ta pravda má své háčky. Dokonce háky.
