A jaký je váš pocit po premiéře v první lize?
Různorodý. Mám spoustu pocitů. Utkání jsem se snažila užít, protože my rozhodčí nikdy nevíme, kdy to bude poslední utkání. Byl to zážitek, něco jiného než druhá liga. Jsem šťastná, že to mám za sebou. Neříkám, že se nám zápas vydařil, vždycky se něco najde, ale v globále si myslím, že jsme všichni odvedli dobrý výkon a můžeme být spokojeni.
Která situace byla nejtěžší?
Pokutový kop, pak ještě byla jedna složitější situace na posouzení na druhé straně. U penalty jsem si ale byla jistá, akorát jsem chviličku čekala, jestli to Nešpor nezakončí do brány.
Usínalo se vám dobře před zápasem?
Usínalo se mi celkem dobře, horší byla noc. Měla jsem špatné sny. Někdy to tak mívám před utkáním.
Jana Adámková si bere míč před zápasem.
Co se vám zdálo?
Nevím, jestli se to dá prezentovat... Zdálo se mi, že tady nebudu mít ani svoje asistenty, že tady budou nějací kluci z okresu. No prostě hrozné věci. Ale potom jsem se naštěstí probudila.
Podpořili vás před zápasem asistenti Paták s Antoníčkem?
Jasně. Měla jsem možnost si je vybrat a ovlivnit to, kdo bude na mé premiéře. Věděla jsem, že mně s nimi bude dobře, že budeme spolupracovat.
Potěšila vás před utkáním květina a polibek od olomouckého kapitána Miloše Buchty?
Čekala jsem, že květina proběhne. Přece jen je to událost, že po sedmi letech píská ligu žena. Bylo to hezké. Říkal mi, ať se mi ta premiéra vydaří. Popřál mi hodně štěstí.
Kdo vás na hřišti nejvíc zlobil? Kdo byl největší kecal?
Asi bych nezmiňovala jména, mohli by mi to někdy vrátit. Ale bylo to ze strany hráčů v pohodě. Emoce chápu. Bylo to v mezích.
Útočník Sigmy Martin Nešpor s vámi hovořil často. Odnesl to kartou?
Ne, to bylo za faul. Ale pan Nešpor patřil k těm ukecanějším, máte pravdu.
Sudí Jana Adámková uděluje žlutou kartu.
Vykáte hráčům na hřišti?
Snažím se s hráči komunikovat tak, že jsou mojí partneři, ale je pravda, že hráči první ligy mě až tak asi neznají jako rozhodčí. Ze začátku je to na vykání a potom se to vyvine nějak. Ale hráči to berou.
V Olomouci jste pískala už druhou ligu. Pomohlo vám to?
Stadion je tady fakt krásný, fotbalový, píská se zde výborně, i když teď byla atmosféra komornější, bylo takové ticho.
Pískala jste finále Ligy mistryň. Bylo těžší než první liga chlapů?
Mužský a ženský fotbal je neporovnatelný. Ale těžší asi bylo finále Ligy mistryň. Pro rozhodčí ženu je to nejvíc, čeho se dá dosáhnout, takže to bylo pro mě TOP utkání a zodpovědnost, tlak. Pískat chlapy je ale u nás také to nejvíc. Na obě utkání jsem se maximálně těšila.
Měla jste na tribuně podporu rodičů?
Nebyli tady, ale sledovali to doma u televize. Podpora byla v mém zázemí obrovská, za to jsem moc ráda.
  |
Když jste začínala s pískáním, myslela jste na první ligu mužů?
Naprosto ne. Netušila jsem, kam až se to můžu dostat. A že to někdy dotáhnu do první ligy po Dáše Damkové, jsem netušila.
Radily jste se spolu před zápasem?
Neradily, jenom mi vyjádřila podporu, protože teďka je na mistrovství světa sedmnáctek z pozice komise. Jen jsme si psaly, popřála mi hodně štěstí, že se to podaří.
Oslavíte váš debut?
Určitě si s klukama rozhodčími sedneme, bohužel nejsme všichni z jednoho města. Večer někam zajdeme.
Jak vlastně ženu napadne stát se fotbalovou rozhodčí?
Upřímně: mě to nenapadlo nikdy. Jako hráčka jsem byla hrozně drzá na rozhodčí, ale potom jsem dostala tu nabídku a kolegové mi říkali, že drzí hráči, když přejdou na druhou stranu, jsou potom dobří. Tak jsem to zkusila a je z toho tohle.
