9. září 2019 20:49 Lidovky.cz > Sport > Fotbal

Možná stačil den a teď už spolu nemluvíme, vypráví Karel Poborský

Bývalý fotbalový reprezentant ČR Karel Poborský. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Bývalý fotbalový reprezentant ČR Karel Poborský. | foto:  Dan Materna, MAFRA

Praha „Nechal jsem svůj život dojít na samotný práh a zjistil, že takhle to nejde. Možná stačil den a teď už spolu nemluvíme,“ vypráví Karel Poborský.

Jsou to tři roky, kdy mu zčernal svět. Ochrnul mu obličej, dvakrát omdlel. Diagnóza – lymská borelióza a zánět mozkových blan. Legendární fotbalový romantik se pak změnil. Zpomalil. Nosí vousy a brýle. Má druhou ženu, třetí dítě a v červenomodrých barvách potetované tělo. Není čas promluvit si o změnách?

Jaký to byl tenkrát průšvih?
Nejdřív klíště, pak lymská borelióza a následně zánět mozkových blan. Když jsem se v nemocnici probudil, ptali se mě, jak se jmenuju. Báli se, jestli dokážu artikulovat nebo násobilku pěti. Jsou lidé, kteří se po takové nemoci do plnohodnotného života už nikdy nevrátí.

Vy nemáte následky?
Musím to zaklepat, mám jen drobné problémy s pamětí. Nic víc mě netrápí. Ale byla to velká zkouška. Měsíc v nemocnici na kapačkách, v šeru. Jídlo mi vypadávalo z pusy, nemohl jsem mluvit. Další dva měsíce jsem rehabilitoval.

Co člověku dojde?
Jak je život pomíjívý. Já na hřišti celý život překonával bolest. Nefňukej, to rozběháš! Držel jsem se věčného hesla: Co bolí, to roste. Ale tehdy jsem pochopil: Honíš se za něčím, co možná ani nejde dohonit. Važ si každého dne!

Jednu výstrahu už jste přitom dostal, že?
Během posledního angažmá v Budějovicích, to už jsem pomalu končil kariéru, jsem prodělal lymskou boreliózu. Cítil jsem se extrémně unavený, nemohl jsem popoběhnout, rovnou mi udělali rozbor krve a začala léčba. Stačila antibiotika a mohlo se jet dát.

A podruhé?
Když jsem viděl pacienty, kteří se ani nepohnou... Měl jsem kliku, protože jsem zase podcenil příznaky. Pobolíval mě krk, ale přičítal jsem to tomu, že jsem nosil naši malou na zádech. To přejde! Přesně tak jsem fungoval celou kariéru. Najednou jsem bezvládně ležel v nemocnici a nabírali mi lumbálku.

Myslíte lumbální punkci, odběr mozkomíšního moku z páteře?
Aby poznali, v jaké fázi nemoc je. Paní doktorka, která mě vyšetřovala, říkala, že na stupnici od jedné do deseti jsem byl na osmičce, což je malér. Bylo skoro pozdě.

Když už jste zmínil malou dceru, i to pro vás byla zásadní životní změna. Rozvod, nová rodina.
Další zkušenost. I když jsme se rozvedli a já se odstěhoval z Hluboké do Prahy, vycházíme s bývalou manželkou velice dobře. Máme spolu dvě děti, které už sice vedou dospělý život, ale nás budou potřebovat furt.

A nová rodina?
Vyženil jsem jedenáctiletou dceru a spolu máme pětiletou Rozárku. I tahle zkušenost mi umožnila, abych se na život díval jinak. Věci a úkoly, za kterými se honíme jako blázniví, jsou nezřídka úplně nepodstatné.

I proto jste si nechal potetovat hrudník, záda, ruce?
Tetování se mi vždycky líbilo, ale nechtěl jsem si jen tak nechat počmárat kůži od člověka, kterého už víckrát neuvidím. Jakmile jsem potkal Lukáše Musila, pochopil jsem cestu. Musa není jen tatér, ale je taky výtvarník, sochař a bývalý hokejový brankář. Slávista. Celý příběh tím pádem dostával i pro mě jiný rozměr.

Jaký?
Že to má smysl. Scházeli jsme se, povídali si a pak přišlo tetování. Jako životní příběh. Když se dívám do zrcadla, vím, že vše, co nastalo, mělo svůj důvod.

Přitom jste konzervativní typ a změny nemusíte. Která byla největší?
Oblouček proti Portugalcům na Euru 1996. Postoupili jsme do semifinále a já vyletěl šíleně. Fotbalově i lidsky. Byl to náraz, obrat o 360 stupňů. Hrával jsem za Slavii, která měla na české poměry špičkové mužstvo, a najednou jsem kopal v Manchesteru United, na vrcholku světa.

Vydržel jste jen dva roky, ale teď se do Manchesteru vracíte coby člen staré gardy.
Což je paráda. Nikdo nezapomněl. Když jsem tam byl naposledy, měl proslov Alex Ferguson, nejslavnější z trenérů. Půlhodinový monolog, ve kterém vysvětloval a děkoval.

Rozuměl jste jeho výraznému skotskému akcentu?
Tentokrát zpomalil, takže ano. Bylo to až dojemné. Popisoval, co mu dala a vzala jeho srdeční příhoda, mluvil o vztahu k United, byl otevřený a upřímný. Pak jsme zůstali spolu. Jen my dva. Vyptával se, co, jak a proč dělám, jak se mi daří. A najednou se mi v podstatě začal omlouvat, že moje kariéra v United byla tak krátká.

Až tak?
Vysvětloval, proč musel dávat na pravé záloze přednost Beckhamovi. David vyletěl strmě, byla to největší anglická hvězda. Chápu, že jsi chtěl pryč, řekl mi sir Alex. A vyjmenoval všechny kluby, kterými jsem prošel pak. Sledoval mě.

Vyprávěl jste mu, že teď pomáháte regionálním akademiím v Česku?
Však mi hned nabízel: Cokoli budeš potřebovat, obrať se na mě. V listopadu do Manchesteru letíme s kluky, kteří vyhráli Anglickou olympiádu, což je celoroční soutěž talentovaných fotbalistů v angličtině. V rámci všech akademií. Nejlepší poletí na zápas Manchester–Tottenham, prohlédnou si stadion Old Trafford.

Jaké změny vám přinesl odchod z Manchesteru?
Papírově jsem sestupoval, ale paradoxně se zlepšovalo moje postavení v klubech, do kterých jsem přestupoval. Do Benfiky jsem odcházel jako první hráč United v historii. Bylo z toho pozdvižení. Zatímco do United jsem odcházel vykulený, v Benfice jsem se zařekl: Musíš ukázat, že jsi sebevědomý! Jinak uspět nešlo. Za půl roku mě zvolili nejlepším cizincem portugalské ligy.

A pak v Laziu Řím?
Tam mi pomáhal Pavel Nedvěd a všechno šlo hladce. Čím menší klub, tím větší úspěch.

Následovala Sparta, Budějovice a konec. To byla jaká změna?
Zásadní. Fotbal mi odjakživa dělal program. Šest dní v týdnu trénink, sedmý den zápas. Fotbal ráno, fotbal v poledne, fotbal večer. Najednou rutina zmizela.

Co s tím? Poslední zápas jste odehrál 28. května 2007.
Bylo mi pětatřicet, což je věk, kdy by se člověk měl cítit v plné síle. Konečně dospělý. Jenže u fotbalistů je to jinak. Nalajnovaný život mizí. Dokážu se vžít do kůže kluků, kteří skončí a nemají perspektivu. Co zítra? Nic, nuda, smutek. Já naštěstí vedl Budějovice a zároveň mě zvolili do výkonného výboru svazu. Nebylo to tak frustrující.

Ale?
Ztratil jsem to nejlepší zaměstnání. Na hřišti jsem se cítil šťastný a najednou to nebylo. Naštěstí jsem byl pořád vytížený. Troufám si říct, že fotbalu rozumím. Vyrostl jsem v něm, dělal ho celý život a můžu v něm být dál. Nedokážu si představit, že bych ležel doma na gauči. To by mě zničilo.

Ale rentiérem byste být mohl.
Asi jo, ale neumím to. Nechci! Nevidím v tom žádný smysl. Potřebuju pracovat, být v zápřahu.

Když už jsme v tom vzpomínání, jak vám změnila život esemeska od sparťanského šéfa Křetínského? V září 2005 vás vyhodil.
Ještě mám tu zprávu schovanou doma na disketě. Na památku. Ale nevztekám se. Byl to vývoj, který ve Spartě beztak mířil ke konci. Ta esemeska byla sice nedůstojná, ale konec by stejně přišel. Když nastoupil trenér Hřebík, začalo se to lámat. Nerozuměli jsme si.

Další změna: návrat do Budějovic a postupný závěr kariéry. Bylo těžké říct sbohem?
V tu chvíli ne. Prostě jsem zamával a hotovo. Až s odstupem několika týdnů jsem se zastavil a došlo mi: Do pytle, fakt je konec? Copak už se nikdy nepřevlékneš v kabině, nezpotíš při tréninku? Doběhlo mě to.

Co přesně? Smutek? Nostalgie?
Pochopil jsem realitu. Končí nejkrásnější část života, bezstarostná. Ale já to tušil.

Jak tušil?
Přestaly mě bavit tréninky. Neměl jsem z nich radost, kterou jsem potřeboval. Prostě jsem se jednoho dne vzbudil, sedl na postel a pocítil, že musím do práce. Ne za koníčkem, který byl mým životem. Cože? Do práce?! Nezní to moc blbě?

Zní to autenticky.
Věděl jsem, že čas nazrál. Vzpomínal jsem na premiéru v Budějovicích, kdy mě trenér Kotrba, se kterým teď sedíme vedle sebe na Strahově, poslal v sedmnácti do pohárového zápasu proti Teplicím. Učil jsem se na autoklempíře a druhý den ráno jsem měl nástup ve fabrice.

O sedm let později jste měl evropské stříbro z Anglie.
Nikdy jsem nic neplánoval. Neumím to a neplánuju dodnes. Co bude za měsíc? Za rok? Za dva? Nevím. Žiju ze dne na den. I když mám diář s povinnostmi, které musím splnit, plánování není můj styl. Během kariéry všechno přicházelo samo a skoro automaticky. I teď nechávám život plynout.

Mimochodem, svoji hřívu jste shodil kdy? I to byla změna.
První zkracování proběhlo v Anglii, protože trenéru Fergusonovi se dlouhé vlasy nelíbily. Krůček po krůčku se zkracovaly, až jsem byl ve Spartě skoro nakrátko.

A brýle?
To je zhruba pět let. Zjistil jsem, že se mi zmenšuje mobil. Konkrétně esemesky. Píply a já je neměl šanci přečíst. U optika mi zjistili dvě dioptrie na čtení. Dneska už bych si noviny bez brýlí nepřečetl.

Proč jste vlastně nikdy nevydal autobiografii? To mohl být šlágr.
Nechtělo se mi – a pořád nechce. Nejkrásnější chvíle, na které vzpomínám, se udály v šatně. A co se stalo v šatně, mělo by v šatně taky zůstat.

Abych nezapomněl, nečeká vás nějaká změna v dohledném čase?
Snad ne, stačilo. Mám za sebou spoustu životních zkušeností a před sebou práci, která mě baví. Jsem u fotbalu a vidím talentované kluky růst. Zároveň moje děti jsou zdravé a spokojené, což je základ. Co víc si můžu přát?

Vážně to vypadá, že jste zpomalil.
Nemůžu stihnout všechno. Pochopil jsem, že na světě jsme jen v omezeném čase. A s omezenou náplní.

Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku
Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku

Na 7. září připadá Světový den Duchennovy svalové dystrofie. Tímto vzácným genetickým onemocněním trpí i Jaroslav, který je v současnosti plně odkázaný na pomoc druhých.