Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Představujeme dějiště MS v hokeji: Víc než jen sedm divů Košic

Sport

  19:00
PRAHA - Pokud by se mistrovství světa v hokeji, které začne v pátek 10. května, mělo uskutečnit ve třech největších slovenských městech, přišli by si na svoje i Pražáci. Vždyť třetím největším slovenským městem je podle prezidenta Andreje Kisky právě česká metropole. S tím šampionátem je to ale jednodušší.

Autor článku s kaplí sv. Michala. foto: Miroslav Vacula

Část fanoušků zamíří do hlavního města Bratislavy, to platí především pro ty od nás, v tamní skupině totiž hrají Češi. Jiní pak vzali zavděk vstupenkami na zápasy, které se odehrají v Košicích na východě země. 

A rozhodně nejde o žádná béčková utkání. Ale ani ten nejdramatičtější souboj zpravidla netrvá déle než tři hodiny. Co pak s těmi zbývajícími jedenadvaceti, které hokejový turista ve městě prožije?

Kterýkoliv bedekr řekne o Košicích víc, vím to, jako rodilý Košičan se vám však pokusím představit toto čtvrtmilionové město tak, jak ho při procházce po něm vidím já. 

Anebo - abych vás neokrádal o vzácný turistický čas - jak ho jako rekreační běžec vnímám při běhu ulicemi svého rodiště. Košice jsou totiž nejen synonymem solidního hokeje, současně jde o dějiště druhého nejstaršího maratonu na světě, hned za Bostonem. 

Košice

Ano, první ročník se zde běžel už v roce 1924! Stoupněme si tedy na místo, kde více než 42kilometrový běh začíná. Budeme-li se držet oficiální tratě, nevynecháme žádný z tzv. sedmi divů města, jak si je Košičané před deseti lety sami v hlasování vybrali. 

A snad ve svém článku „nepoběžím“ až tak rychle, abych vás nestihl upozornit na řadu dalších pozoruhodných míst. Vlastně ještě než odstartujeme, můžeme si škrtnout hned první ze seznamu a současně jeden ze dvou nehmotných divů Košic - sám maraton.

Před startem vás nebudu zatěžovat historickými údaji a zbytečnými fakty. Stačí, když budete vědět, že první písemná zmínka o dodnes etnicky nikterak monolitních a kulturně pestrých Košicích, k nimž neodmyslitelně patří ústavní soud země i obrovské ocelárny, je z roku 1230. 

A že byly doby, kdy bylo město druhým nejdůležitějším v Uherském království a že v době vzniku Československa se několikanásobně víc lidí hlásilo k maďarské než slovenské národnosti. A vlastně ještě jednu věc je možná dobré vědět. Sídliště Terasa se skládá z osmi tzv. Luníků. 

Vy už jistě tušíte, kam mířím. Nechvalně známý romský Luník IX je od svých starších sourozenců mírně vzdálen geograficky a především sociálně (kéž se to jednou změní k lepšímu). 

Hlavní ulice a Staré Mesto.

O této samostatné městské části se mluví často nesprávně jen jako o „Luníku“. A přitom se Luník IX mezi sedm divů města nedostal jen o pověstný chlup.

Start a cíl maratonu byl za uplynulých 95 let na různých místech města, od roku 1997 se tyto dva klíčové okamžiky závodu odehrávají na jižním konci Hlavní ulice před hotelem Hilton, dříve Slovan. 

Mimochodem toto místo bylo v srpnu 1968 svědkem možná nejkrvavějších košických střetů mezi okupačními vojsky a jejich odpůrci, k jejichž „zbraním“ patřily cihly, které házeli na tanky z vyšších pater právě rozestavěného hotelu. Invaze si na Slovensku vyžádala nejvíc obětí právě v Košicích.

Po startovním výstřelu běží maratonci na sever, tedy onou Hlavní ulicí. Jde prakticky o centrum města, které nemělo to štěstí, aby se mohlo pochlubit klasickým náměstím. 

A tak zhruba 1200 metrů dlouhá ulice ve tvaru čočky, uprostřed níž stojí Dóm sv. Alžběty a Státní divadlo (další dva ze slibovaných sedmi divů), bývala v listopadových dnech 1989 místem pochodů prokřehlých demonstrantů, jež končily opět na místě dnešního startu i cíle maratonu. 

Aby k nim z balkonu Pongrácovsko-forgáčovského paláce, sídla vědecké knihovny, promlouvali vůdci revoluce. Jednoho hezkého prosincového dne roku ´89 jím byl i ten nejvyšší - Václav Havel.

Než se téměř 14 tisíc účastníků všech kategorií běhů (v Košicích se běží současně maraton a půlmaraton a s menším zpožděním i další soutěže) rozdělí do dvou proudů, jež zmiňovaný gotický dóm i novobarokní divadlo obtékají, spatří běžci na začátku parku před kostelem obrovskou plastiku městského erbu. 

Jeho výjimečnost spočívá v tom, že král Ludvík I. Veliký k němu vydal erbovní listinu, která je prvním takovým dokladem určeným pro právnickou osobu, do té doby byli touto výsadou poctěni vždy jen smrtelníci. Mimochodem v úterý 7. května si Košičané připomenou již 650. výročí této události.

Památník významného uherského šlechtice Františka II. Rákócziho.

Čtvrtým košickým divem je kaple sv. Michala, kolem níž přibíháme k dómu, největšímu chrámu na Slovensku, který je považován za nejvýchodnější gotickou katedrálu v Evropě. 

Ten rozhodně stojí za zdržení delší, než je to, o které se postará na každém kroku překážející běžecká konkurence (první kilometry v centru jsou pro atleta, jenž má natrénováno na víc než zbytek jeho výkonnostní kategorie, učiněným peklem). Unikátem je už jen zdvojené točité schodiště z první čtvrtiny 15. století, nejstarší existující v Evropě.

Mezi katedrálou a divadlem je park s hrající fontánou, která je pátým divem města.

Málem bych zapomněl, že už od startu jsme svědky v pořadí již šestého divu, jímž je sama Hlavní ulice. Ještě chvíli si ji užijme, protože poslední, sedmý div přijde až po zhruba třetině 21 kilometrů dlouhého městského okruhu. 

Víc než půlmaratonci si ze všech památek a dalších zajímavých míst pamatují samozřejmě maratonci, protože ti si ho chtě nechtě musí dát dvakrát. Já jako půlmaratonec a neoficiální průvodce musím selektovat a z mnoha paláců a měšťanských domů pohovořím jen o některých. 

Přitom, věřte, co dům, to příběh. Své o tom ví - a díkybohu si to nenechává jen pro sebe - zdejší populární průvodce a autor mnoha knih o Košicích Milan Kolcun. To je ten správný člověk, na kterého byste se měli obrátit, pakliže text, který právě čtete, shledáte nedostatečným.

Jestliže běžec vyběhne po startu po Hlavní východní stranou, běží kolem rodného domu Bély Gerstera. Jde o autora projektu korintského průplavu a spoluprojektanta panamského průplavu.

Ačkoli je po prvních stovkách metrů ještě brzy byť jen na osvěžující nápoj, nemůžeme zamlčet, že běžíme kolem jednoho ze zdejších svérázných gastronomických zařízení - Republiky Vychodu, kde se najíte možná jen díky vlastní intuici. 

Hlavná ulica v Košicích

Poetika této restaurace stojí na východoslovenském dialektu, bez jehož základů se v jinak bohatém a přitažlivém jídelním lístku nezorientujete. Zato se například dozvíte, že „nad alkoholom ešči ňikdo ňevyhral, no vychodňare remizovaľi“.

Až se z tohoto zážitku otřepete, můžete přemýšlet o tom, jestli večer po závodě zajdete do - a to jsme pořád na téže straně Hlavní ulice - Haluškárny, která nabízí „halušky take away“, nebo do kavárny Slávia, sídlící v nejhezčí secení budově Košic. 

O kus dál míjíme Andrássyho palác, jemuž Košičané neřeknou jinak než Aida. Do této cukrárny se chodí na nejlepší zmrzlinu dostupného světa, na kterou Jusufi, jak všichni říkají Makedonci Ramimu Imeriovi, své spoluobčany naučil chodit už za komunistické normalizace. 

Není tajemstvím, že Jusufiho kancelář v Aidě slouží občas jako úřadovna bývalého slovenského prezidenta a košického lokálpatriota Rudolfa Schustera, jenž tam kdysi poskytl rozhovor i autorovi tohoto textu.

Popravdě, necítím se být předurčen k tomu, abych vám ze světa košické gastronomie doporučoval víc než jen špičkovou zmrzlinu nebo občerstvení na místě, jež je zajímavé i etnograficky nebo architektonicky. 

Mám ale za to, že v Košicích se všude vaří dobře a mimo to si na své přijde jak fanoušek dobrého piva (pozůstatek českého prvorepublikového vlivu), tak i dobré kávy a něčeho lahodného k tomu (dědictví vídeňsko-budapešťské monarchistické tradice).

Čas utíká, běžíme proto i my. A najednou to také jde, pole běžců se začíná trhat a před nimi se otevírá širší prostor a tak i naše vyprávění snad bude svižnější a telegrafičtější. 

Poté, co opustíme Hlavní ulici, je silným okamžikem pohled na bronzovou sochu nahého maratonce, symbolu zdejšího vytrvalostního závodu, pod jehož chodidly jsou vyrytá jména všech dosavadních vítězů. 

Jakabův palác.

Včetně například legendárního Etiopce Abebe Bikily. Nedávno na místě přibyla i busta zakladatele tohoto podniku, jímž byl Béla Braun, po válce vystupující už coby Vojtech Bukovský. Obě díla vytvořil sochař Arpád Račko.

Nabíráme rychlost a proto na navazující Komenského ulici sotva postřehneme letní pohostinství Kembridž, kam za bolševika chodil na pivo nejvýchodnější československý underground a žije to tam dodnes. 

Škoda jen, že někdejší bazén, který si pamatují už jen současní důchodci, je schován pod terasou zalitou betonem. A propos – košický undergroud. Jeho asi nejznámější postavou je i v polistopadových časech výtvarník, performer a aktivista Peter Kalmus.

To je ten, který se svým kolegou protestoval proti odhalení pomníku normalizačnímu aparátčíkovi Vasilu Biľakovi v jeho rodné vsi tím, že ho polili rudou barvou. A jaký by to byl Košičan, kdyby i on nepodlehl kouzlu bezmála sto let starého závodu. 

Na svém kontě má několik maratonů i půlmaratonů a na trati je nepřehlédnutelný. Kdyby se jím nechali inspirovat i další běžci, šlo by o velkou kostýmovou podívanou.

Než bychom doběhli na stadion Lokomotivy Košice, odkud se maraton běhal několik dekád až k maďarským hranicím a zpátky, zahneme doprava kolem plotu Univerzity veterinárního lékařství. V jejím areálu byla kdysi Císařská a královská polepšovna, později Komenského převýchovný ústav. 

Ten název není jedinou českou stopou, český živel je v Košicích typický jak pro první republiku, tak i pro rozvoj města po druhé válce, kdy se spousta Čechů podílela na výstavbě Východoslovenských železáren. 

Košice

Jedním z nich byl pan Boris Štěrbák, dlouholetý spolupracovník Rudolfa Schustera. A přestože byl mj. zaměstnancem kanceláře slovenské hlavy státu, nikdy slovensky nepromluvil. Český spolek na Slovensku je ve městě dodnes velice aktivní.

Další česká stopa na nás číhá na nejsevernějším okraji maratonské trati. V rekreačním areálu Anička na břehu řeky Hornád míjíme ve zdejších bývalých lázních pramen minerální vody, kterému místní říkají „gajdovka“. 

Znalci již tuší - smradlavá „vajcovka“ dostala jméno po legionáři a později fašistickém politikovi Radolu Gajdovi, který zde ve 20. letech velel 11. pěší divizi.

První občerstvovací stanice se objevuje vzápětí u tenisových kurtů. Dlouhá léta v jejich areálu pracoval Karol Hingis, otec bývalé světové tenisové jedničky Martiny Hingisové, která se také narodila v Košicích. 

Ostatně Čechům jiná známá osobnost, jejíž tvář má známý hlas, má vazbu nejen na Košice, ale přímo na zdejší maraton. Dlouholetým maratonským funkcionářem byl Ján Margita, otec zpěváka Štefana Margity, a dosud jím je i jeho bratr, rovněž Ján.

Záhy se běžci vracejí na jih paralelními ulicemi, aby se jeden druhému nemotali pod nohama. Až v jedné chvíli, mezi 8. a 9. kilometrem, u Kunsthalle, která vyrostla ze zchátralé kryté plovárny, „vplujeme“ do bývalého mlýnského náhonu. 

Ten je dnes frekventovanou dopravní komunikací, ale voda tudy tekla ještě v 60. letech, natož v době, kdy v Jakabově paláci (to je ten toužebně očekávaný sedmý, neogotický div Košic) na břehu náhonu bydlel prezident Edvard Beneš. 

Několik týdnů na jaře 1945 obýval někdejší dětský pokoj pozdější české filmové publicistky, překladatelky a tlumočnice Kateřiny Pošové. Dcera stavitele Huga Bárkánye na rozdíl od svých rodičů holokaust přežila a zbytek života prožila v Praze.

Katedrála svaté Alžběty je největší gotickou katedrálou na Slovensku

Dlouhé kilometry se pak běží na jih Košic, kde - abych použil slova bývalého premiéra Roberta Fica na adresu východu země - nic není. Ale ono samozřejmě je, to jen já musím v zájmu svého výsledného času přidat na tempu běhu i svého vyprávění.

Při návratu zpátky do širšího centra města běžíme kolem tzv. Kulturparku. Ten je stejně jako zmiňovaná Kunsthalle plodem investic do Evropského hlavního města kultury, jímž byly Košice v roce 2013. 

Nedaleko odsud se běžci před nepříjemně dorážejícími paprsky slunce schovávají pod stromy déle než kilometr dlouhé aleje na Moyzesově ulici. Na jejím začátku stojí bývalá neologická synagoga, dnes Dům umění. 

Právě budova, v níž sídlí zdejší filharmonie, patří k městskému dědictví po stavební firmě bratrů Huga a Eugena Bárkányů.

Za alejí se blížíme k amfiteátru, který svou kapacitou 25 tisíc sedadel patřil v bývalém Československu k těm největším. 

To už má člověk 17 kilometrů v nohách a tak ho náramně povzbudí, jakmile mezi všudypřítomnými fandícími Košičany vidí dvojnásobného mistra světa v hokeji Vincenta Lukáče, jak neúnavně a bezelstně tleská i takovým amatérům, jako jsem já. 

Není asi lepší chodící reklamy na košickou část MS v hokeji, než je dvojnásobný nejlepší střelec bývalé federální ligy v ulicích Košic.

Za nekonečnou táhlou zatáčkou se atleti vracejí (půlmaratonci poprvé, maratonci podruhé) na Komenského a vzápětí Hlavní ulici a ve snaze vrhnout všechny síly do závěrečného finiše ještě zdvořile věnují letmý pohled Račkovu bronzovému maratonci. 

Tady pak už není čas na legraci. Ale pokud by byl, jeden by mohl odběhnout do paralelní Mäsiarské ulice, v níž část svého dětství na začátku minulého století prožil světoznámý spisovatel Sándor Márai. 

Cestou k domu, v němž dnes můžete navštívit pamětní pokoj věnovaný spisovateli, lze také posedět v jeho společnosti. Naproti soše maďarského literáta, sedícího nonšalantně na židli, je další místo k sezení - k turistově velkému potěšení prázdné.

Nedisponuju informací, zdali tu někdy s Máraiem poseděl i Miloš Forman, jenž měl před lety pro filmovou adaptaci spisovatelovy novely Svíce dohořívají hotové už i herecké obsazení snímku (Sean Connery, Winona Ryder a Klaus Maria Brandauer).

Snad nejslavnější košický rodák, spisovatel Sándor Márai.

Projekt ztroskotal na, jak to říct, ne zrovna velkorysém rozpočtu, který nabízel italský producent. Pokud by se chtěl návštěvník Košic dozvědět víc o tom, jak vypadal „svět včerejška“ právě v tomto městě, není lepšího společníka, než jsou Máraiovy knihy. 

Z nich pozorný čtenář možná vyčte i kořeny jakési mezietnické tolerance, jež je Košicím připisována. Paradoxně o Máraiově existenci mnoho jeho rodáků do listopadu 1989 vůbec netušilo. 

Spisovatel, jenž v dobách železné opony žil na Západě, si nepřál, aby jeho dílo vycházelo v zemi okupované sovětskými vojsky. Myslel tím Maďarsko, ale ochotně a rádi na něj tenkrát zapomněli mocní v celém komunistickém světě, tedy i v jeho rodišti Košicích.

Zpátky na trať. Do cíle zbývá posledních několik set metrů. Jelikož jsme si odskočili do vedlejší ulice, neběželi jsme kolem ústavního soudu. Vracet se ale není nutno, i když pár neobsazených míst ústavních soudců tam prý ještě zbývá... 

Zajímavější a vzácnější je budova, v níž sídlil dříve. A ta je teprve před námi - Čákiho-Dezőfiho palác byl před více než dvěma sty lety postaven v klasicistním stylu. 

Dóm sv. Alžběty, Košice, SLovensko, červenec 2017
Košice

O něco dál se nám podlamují kolena vyčerpáním i úžasem při pohledu na severní a západní část Dómu sv. Alžběty. Rádi ho vidí i ti, kdo jsou religionistickými a architektonickými studii nepolíbeni, ba nepotkala je ani prostá víra – katedrála je potvrzením, že do cíle zbývá už jen nějakých tři sta metrů.

Blíží se konec košického městského okruhu a také autor těchto řádků, byť se snaží zrychlit, seč mu síly stačí, je velice rád, že už bude po všem a že je jen půlmaratoncem. 

Lítost nad tím, že se nezaregistroval i pro druhý okruh, cítí snad jen proto, že i během dalších 21 kilometrů by bylo v ulicích Košic o čem vyprávět. 

Například o místním hokeji a Steel Aréně, která v anketě o sedm divů Košic skončila hned za Luníkem IX na devátém místě. A kde se v pátek 10. května odpoledne odehraje první ze zdejších bitev letošního hokejového šampionátu mezi Finskem a Kanadou. Ale to už je jiná kapitola pro jiného autora...