Ta šance není nijak velká, ale přece jen: v takovém utkání se vám poštěstí dát gól. Kdo někdy sportoval – byť třeba jen rekreačně – ten si určitě dovede představit bláznivý nával euforie, který střelce zaplaví. V takovém okamžiku se člověk moc neovládá, jen dává průchod emocím, které s ním cloumají. Někdo řve jak šílenec, někdo se směje na celé kolo a řada dnešních fotbalistů si přetáhne dres přes hlavu a polonazí se řítí k ochozům s fanoušky.
Přesně tohle udělal slávistický záložník David Kalivoda v pondělním derby se Spartou. Ze střelce gólu se ale rázem stal smutný hrdina – rozhodčí ho za "striptýz“ vyloučil a oslabená Slavia nakonec dostala od Sparty vyrovnávací gól. Sudí postupoval přesně v souladu s pravidly. Kalivoda už jednu žlutou kartu měl a za svlečený dres při oslavě gólu je automaticky druhá – takže muselo následovat vyloučení. Napomenutí si totiž podle fotbalových pravidel zaslouží hráč, který si po gólu "svlékne dres nebo si jím zakryje obličej; stejně potrestá rozhodčí hráče, který si svlékne dres a pod ním má další dres stejný, jako je dres svlečený“.
Pořadatelé čínské olympiády si musejí mnout ruce. Armáda spolehlivě pracujících a na slovo poslouchajících robotů – to je přece přesně to, co potřebují.
Pořadatelé čínské olympiády si musejí mnout ruce. Armáda spolehlivě pracujících a na slovo poslouchajících robotů – to je přece přesně to, co potřebují.
Když se to ale vezme kolem a kolem – proč by se vlastně fotbalisté nemohli po gólu svlékat? Pobuřuje to někoho? Těžko. V atletice podobně oslavují třeba sprinteři. Řada sportovců má dokonce polonahotu jako svůj "pracovní oděv“ – například plavci. Nevinné "striptýzové“ pravidlo, které náhodně vyniklo v souvislosti s napjatě očekávaným zápasem, každopádně ukazuje na jednu pozoruhodnou skutečnost. Chování a image sportovce ("svlečený dres = nepřípustné“) podléhá stejně striktním pravidlům jako jeho aktivita na hřišti, na ledě, na palubovce či na dráze. Jsou to vlastně dvojí pravidla: jedny definují faul či gól, druhá nařizují, jak se sportovec může či nemůže chovat, když právě netřímá hokejku nebo raketu. Jako kdyby vám někdo předepisoval, jak se máte oblékat, když jdete se psem na procházku. Pod takovým drobnohledem nejsou snad ani politici.
Tak třeba basketbalová NBA od roku 2005 striktně uplatňuje vlastní "dress code“, tedy soubor nařízení určujících styl oblečení hráčů mimo palubovku. Nevysloveným, ale zřetelným cílem ligy bylo zbavit NBA "hiphopové“ image zlatých řetězů, plandavých kalhot a bohatého tetování. I ty největší hvězdy NBA tak dnes musí mimo palubovku – pokud se účastní oficiálních akcí NBA – nosit kravatu a oblek.
Co na to sami sportovci? Proti utužování disciplíny někdy opatrně protestují, ale nakonec si stejně nechají vnutit nové a nové restrikce. Proč také ohrožovat krátkou kariéru nějakým přehnaně odvážným postojem? A tak se z nich pomalu stávají zaměnitelní roboti, u nichž je čip individuality vymontován hned na začátku "výrobního procesu“. Pořadatelé čínské olympiády si musejí mnout ruce. Armáda spolehlivě pracujících a na slovo poslouchajících robotů – to je přece přesně to, co potřebují.
