Vzestup a pád.
Tak by se klidně mohl jmenovat příběh. Ale i oficiální název „Attila: Velký příběh velkého šampiona“ má svoji pravdu.
Když jsem 9. listopadu seděl v novinářské sekci vedle té komentátorské v O2 Areně v Praze, už dlouho jsem neměl na sportovní akci tep tak vysoko. A nebyl jsem sám. Všichni jsme netrpělivě čekali na to, co se bude dít v kleci, kde proti sobě stáli Karlos Vémola a Attila Végh.
O pár hodin dříve na vážení ukázal druhý jmenovaný obrovské odhodlání a parádní staredown(pohled z očí do očí), kterým jako by přimrazil svého rivala. A otočil pohled řady – nejen z nás žurnalistů – na samotný zápas.
Když Vémola po seknutém háku Végha padl k zemi a rozhodčí Pavel Touš na něj skočil, aby jej ochránil od případných další ran, vybuchl jsem radostí. Stejně jako mé nejbližší okolí. Tedy našly se výjimky, kolega a kamarád Pavel Bartoš vedle mě seděl a s vykuleným výrazem koukal chvíli na mě, chvíli na druhou stranu, chvíli na velkoplošnou obrazovku a chvíli do oktagonu. Nevěřil. A nevěřil i dlouho poté, na tiskovce, po cestě domů.
Slovák Attila Végh (vpravo) uštědřuje další úder Karlosovi Vémolovi.
„Hodně lidí mi nevěřilo,“ říká v dokumentu, který se začal točit v přípravě na předchozí zápas, který se uskutečnil 8. června v Bratislavě, sám Attila Végh.
A přesně tyto momenty se mi vrátily do hlavy ve chvíli, kdy mi je závěrečná část filmu opětovně připomněla. Z různých úhlů. Opakovaně.
Ale jak už to, tak bývá, cesta na vrchol nebyla pro rodáka z Gabčíkova snadná. Ostatně, kdyby byla, k čemu onen dokument. Stačilo by si pouštět duel s Vémolou a více by nebylo potřeba.
Toto vše je každému, kdo na film Attila zajde ode dneška do českých kin, hned od začátku jasné. Dnes již bez přehánění čtyřiatřicetiletá legenda smíšených bojových sportů (MMA) na Slovensku byla v dětství vše, jen ne sportovec.
Attila Végh v prvním kole knokautoval Karlose Vémolu.
„Tlustý, usměvavý, hodný, ale také pěkný průšvihář,“ hodnotí jej rodiče Eva a Ladislav Véghovi.
„Pumukli, což je jeho přezdívka, znamená skřítek. Kvůli těm jeho kudrnatým vlasům. Proto ji dostal. Jenže on tenhle skřítek všechny postupně vyprášil,“ přidává jeho kamarád z dětství, který s ním zažil zápasnické začátky.
Tenhle „skřítek“ opravdu postupně sílil, na tatami a postupně i v kleci získával sebevědomí, které mu jinak chybělo. Narazil i na správné lidi v čele s koučem a tehdy (i nyní stále ještě) i aktivním zápasníkem Iljou Škondričem, nebo na Slovensku kontroverzní osoby Matúše Mečiara a Norberta Bödöra.
Dlužno dodat, že hlavně prvně jmenovaný se pro Attilu dokázal hodně obětovat. Alespoň dle dokumentu. Jak v jeho začátcích, tak také v přípravě na životní duel s Vémolou, kdy byl jeho hlavním sparingem. A kdy jel de facto stejný režim jako pozdější vítěz nejočekávanějšího souboje na česko-slovenské scéně bojových sportů.
Film Attila ukazuje lidskou tvář jeho hlavního protagonisty. Jeho pád – i osobnostní – po třech porážkách v řadě, když si pro tu čtvrtou do Rusku do organizace M-1 Challenge proti Viktoru Němkovovi dojel de facto sám bez týmu.
Šťastný Attila Végh po zápase s Karlosem Vémolou, kterého knokautoval v prvním kole.
A také jeho bodrost a pohodářství, které jsem zažil osobně. Když jsem před galavečerem v Bratislavě přijel do Trnavy, abych vyzpovídal jeho chráněnce Karola Ryšavého, a potřeboval k tomu i pár hlasů Attily, přivítal mě jako bychom se vídali dnes a denně svým skoro až tradičním „Ahoj, kamoško, ako sa máš?“ a podáním ruky.
Co na tom, že byl zrovna zpocený a uprostřed jednoho z posledních tréninků na Virgila Zwickera, kterému o pár desítek hodin později v naplněné bratislavské aréně podlehl.
On sám něco podobného zažil, když coby „cucák“ přiletěl poprvé do Ameriky na kemp před premiérou ve druhé nejslavnější zámořské organizaci, Bellatoru. „Vstoupil jsem do gymu American Top Teamu a tam mě vítal Bigfoot (přezdívka slavného Brazilce Antonia Silvy) stylem ahoj, kamaráde, jak se ti vede. Já byl jak v pohádce, vždyť za toho chlapa jsem hrál na playstationu. A to mi ještě nedošlo, že druhý den s ním budu spárovat,“ vypráví v dokumentu Végh.
Zatímco Silva na titul šampiona UFC nakonec nedosáhl, Végh si na pás Bellatoru sáhl. Naprosto překvapivě a senzačně. A byť o něj při první obhajobě hned přišel (těsným verdiktem), tak už mu toto nikdy nikdo nevezme. Co na tom, že z výdělku 100 tisíc dolarů mu zůstalo všeho všudy pět tisíc.
Mimochodem, videa z Ameriky a také z Bellatoru jsou jedním z mnoha unikátu snímku, které ocení především fanoušci tohoto sportu. Ostatně také šlo o největší nákladovou položku produkce filmu.
Stejně tak Véghovi nikdo nevezme následný opakovaný comeback na domácí scéně završený triumfem nad Vémolou.
A skutečnost, že je prvním z domácí bojové scény, kdo má vlastní dokument. Dokument, který první dny na Slovensku vládl premiérám. Čímž jen dokazuje, jakým fenoménem v současnosti na česko-slovenském území MMA je.
Je třeba dodat, že jak Végh, tak snímek si tuto všechnu pozornost zaslouží. Byť jde pro autory v čele s Petrem Větrovským o jejich prvotinu, povedla se. Díky šikovné kameře, kdy si mimo jiné užijete i noční krásy historické Trnavy, vhodně vybrané hudbě má snímek spád. A i když mohl být třeba o patnáct minut kratší, určitě se u něj nudit nebudete.
Ostatně, životní příběh Attily Végha, který se na konci roku stal Sportovec roku 2019 ve fanouškovské anketě v neolympijských sportech, prostě a jednoduše nudný není.
A poznámka na závěr pro fanoušky MMA: neodcházejte z kina před titulky…
