Filip Jícha (38)
|
Lidovky.cz: Stal jste se prvním házenkářem v historii, který s jedním klubem vyhrál Ligu mistrů jako hráč i trenér. Jak to vnímáte s odstupem pár dní?
Je to pořád fantastický pocit. Už jako hráč jsem viděl, jak je náročné a výjimečné vyhrát tuhle prestižní soutěž. Je to pro mě obrovský úspěch. V Čechách není házená sice tak populární, ale v těch ostatních státech je hned za fotbalem. Díky tomu tahle soutěž skrz Evropu nabírá na kvalitě a na důležitosti. Mít možnost ji vyhrát jako hráč bylo fantastické a teď jako kouč, navíc za tak krátkou trenérskou kariéru, je pro mě enormně speciální.
Lidovky.cz: Z jaké pozice bylo těžší vyhrát? Jako hráč, nebo trenér?Obojí má svá specifika. Má hráčská kariéra byla snová a korunovaná několika finále Ligy mistrů se dvěma tituly. Strašně rád na to vzpomínám. Trenéřina má jiné rozměry a svá pravidla. Jsem trenérem jednoho z nejlepších týmů, teď už mohu říct i v Evropě, takže jsem si to strašně užíval. Mám z toho obrovskou radost.
  |
Lidovky.cz: Byl jste během finále na lavičce hodně nervózní?
Abych pravdu řekl, nebyl. Celé ty dva dny jsem byl enormně koncentrovaný. Samozřejmě v prvním zápase (semifinále proti maďarskému Veszprém KC), kdy jsme deset minut před koncem prohrávali o čtyři branky, ač jsme v polovině vedli o šest, jsme trošku na lopatkách byli. Dokázali jsme to ale ještě otočit, i když jsme byli zahnaní do kouta (výhra 36:35). Ve finále proti favorizované Barceloně jsem ale viděl, že jsou kluci plně koncentrovaní. Byli připravení, pomáhali jsme si technickými nahrávkami a neustále jsme hráli s jedním hráčem navíc, protože jsme vyndávali brankáře z brány a hráli s ním v poli. Díky tomu se nám podařilo dostat Barcelonu pod tlak a skoro celý poločas jsme vedli o dvě branky, ve druhém jsme to ještě navýšili. Hráči předvedli, co je v těchto duelech nejdůležitější. Hráli velmi odvážně, věděli, co dělají, a i díky tomu jsem nebyl nervózní. Nervozita hráčská je ale o něco jiná než ta trenérská. Já měl to privilegium zažít na házenkářské úrovni mnoho velkých zápasů. Já jsem ten, kdo by měl předávat klid a zkušenosti, ne nervozitu.
Lidovky.cz: Neměl jste chuť zase na hřiště naskočit?
Ne ne, to už je definitivně za mnou. Samozřejmě mi v hlavě probíhá má kariéra, jaká byla, ale už jsem dávno házenkářským trenérem a ne hráčem. Že bych si chtěl zase zahrát, to ne, to už je dávno za mnou.
Lidovky.cz: Vy jste nakousl popularitu házené v Německu, mrzelo vás o to víc, že u vašeho triumfu nemohli být diváci?
Všechny nás to mrzelo. Pokaždé když vstoupím do haly a vidím prázdné tribuny, je to pro mě smutné. Sport jsem vždy dělal pro tu energii, kterou vám dokážou fanoušci předat. Je to teď trochu smutné, ale celá společnost je teď ve výjimečném stavu. Věřím, že za dobu, co budu aktivně u týmu, už tohle nezažiju. Věřím, že už nebudeme v žádné krizi, pandemii ani ničem podobným, kvůli čemuž bychom nemohli hrát před lidmi.
Trenér Kielu Filip Jícha
Lidovky.cz: Oslavy asi moc velké být nemohly, že?
Pro některé kluky to bylo první vítězství v Lize mistrů, a když si vzpomenu na své první vítězství, když jsme přistáli v Kielu a jeli kabrioletem po náměstí, kde na nás po celou dobu čekalo třicet tisíc lidí... Teď jsme přijeli v půl třetí v noci a čekalo na nás jen pár desítek fanoušků. Nemohli jsme to ani pořádně oslavit, bary i obchody jsou zavřené.
Lidovky.cz: Oslavili jste to tedy jen mezi sebou?
Víceméně jenom v kabině a potom v letadle, kde byli všichni hráči i lidi z klubu. Po přistání jsme se ale museli rozdělit. Někteří to oslavili mezi sebou v menších skupinkách, které byly dovolené, ale nic víc.
Lidovky.cz: Ligu mistrů jste ovládli díky výhře nad Barcelonou, kde jste před pár lety končil kariéru. Bylo to pro vás speciální?
Rozhodně. Oba dva kluby nosím v srdci. Jsou to dva nejlepší a nejúspěšnější kluby historie Ligy mistrů. Pro mě to skutečně bylo něco speciálního, hrát proti všem svým přátelům ze Španělska, kde jsem se toho hodně naučil a nasbíral enormní množství informací. Vyhrát ale může jen jeden, takže když jsem je tam viděl plakat, trochu jsem s nimi soucítil. Sport nabízí velkou škálu emocí, my na jedné straně slavili, oni zažívali obrovské zklamání.
Lidovky.cz: Hned v první sezoně na lavičce jste s Kielem vyhrál německý titul. To byl asi slušný start, že?
Bylo to skvělé. Když si člověk vzpomene, na každý titul, který v kariéře vyhrál, ví, že je to pro média, fanoušky a organizaci důležité. Pro mě jako trenéra je ale důležitější ta cesta, ta každodenní práce, která k tomu vede. Z toho mám největší radost, že jsme se vydali na cestu, která je správná. Dokud tu budu, budu vyžadovat právě tuhle cestu, která sice není lehká, vede po ní samá dřina a odříkání, ale je zakončená úspěchem.
Filip Jícha se stal prvním házenkářem, který vyhrál LM jako hráč i trenér.
Lidovky.cz: Loňská sezona byla hodně zvláštní. Liga se nedohrála, diváci nesmí na stadiony. Byl to pro vás hodně zatěžkávací rok?
Myslím, že my sportovci máme oproti ostatním lidem trošku výhodu, že se dokážeme přizpůsobit v zápasech i trénincích, díky čemuž zvládneme s větší lehkostí proplouvat touhle životní situací. Pro nikoho z nás to ale není jednoduché. Na druhou stranu se ale o to víc těším, až se budeme moci vrátit zpátky do normálu. Věřím, že už příští sezonu budeme zase hrát před diváky, všichni se na to hrozně těšíme, protože je potřebujeme.
Lidovky.cz: Snad každý sportovní klub přišel kvůli pandemii o značné příjmy. Jak je na tom Kiel?
Asi nejhůř z celé házenkářské Evropy, protože má největší průměr diváků na zápas. Posledních několik desítek let míváme na všechny zápasy vyprodáno. To znamená, že na každý zápas chodí přes 10 tisíc diváků. Jejich absence je nyní v rozpočtu hodně znát. Některým dělají velkou část rozpočtu te Trenér Kielu Filip Jícha levizní práva, nám právě zaplněné hlediště a pak také sponzoring. Přišli jsme o nějakých 40 procent příjmů a bez ochoty nejen hráčů, ale i zaměstnanců klubu, kteří se na určitý čas vzdali části svých výplat, bychom to nezvládli.
Lidovky.cz: Jaké má Kiel vlastně cíle do letošního roku? Přeci jen v tom loňském jste vyhráli téměř vše, co se dalo. Dá se to vůbec ještě někam posunout?
Samozřejmě, budeme pracovat dál. Vyhrát titul je krásné momentum, které je neuvěřitelné zažít a určitě chceme vyhrát zas. Pro nás je ale hlavní ta práce, která k tomu vede. Dokud tu budu, chci abychom všichni dřeli a pracovali na maximum. Až se vrátíme k tréninku, všem naši cestu ještě připomenu, budeme muset nechat všechno za námi a dívat se jen dopředu.
Jícha z dob hráčské kariéry
Lidovky.cz: Během hráčské kariéry jste byl znám svou přísností. Jaký jste teď jako trenér?
Jsem asi stejný, byť trochu mírnější. Když sám hrajete, můžete mít na lidi okolo sebe jiné nároky. Jsem typ člověka, který bez větších výčitek dokáže být hlasitější. Hráči mě znají jako hráče i trenéra a vědí, jakým směrem chci jít. Ve většině času jsme tedy lidští, ale občas je třeba někomu přiblížit, v jaké rovině jsme. Musím být cílevědomý, ale své postavení nezneužívám.
Lidovky.cz: Jak vás v kabině vlastně vnímají jako autoritu? Přeci jen jsou někteří jen o pár let mladší než vy, nemají s tím třeba problém?
(směje se) Mám za sebou hodně úspěchů, což mi pomohlo. Nemám problém zvednout hlas, ale všichni jsme na stejné lodi a víme, že musíme pracovat ve vzájemné symbióze, pokud chceme něčeho dosáhnout.
Lidovky.cz: Ve sbírce máte už slušnou řádku úspěchů. Který ale považujete za ten největší?
Nevzpomínám na žádnou jednotlivou trofej, spíš na tu energii, když člověk přijde po nějakém úspěchu do kabiny. Když se zúročí plno odříkání, kdy máte za sebou sezonu plnou dobrých i těžkých chvilek a když to po tom všem na konci dokážete a stanete se třeba nejlepším týmem na světě. Je to pocit k nezaplacení a je jedno, jestli je za to trofej v podobě talíře nebo ruky. Ten pocit s partou lidí, která vzájemně něco takového dokáže... A nejde jen o hráče či trenéry, ale i třeba o maséry nebo lékaře.
