Zlatou medaili by na halovém mistrovství světa v Bělehradě s přehledem vyhrála, i kdyby platil pouze ten nejhorší z jejich dosavadních tří regulérních výkonů. To nebyla hlavní motivace, aby poslední pokus zvládla nejlépe, jak je schopna. Trojskokanku Yulimar Rojasovou v neděli dráždila především vidina překonání vlastního světového rekordu.
Zatímco ve druhém a čtvrtém skoku přešlápla, tentokrát se měřilo. A opravdu z toho byl posun historického maxima: o nevídaných 31 centimetrů na 15,74 metru. V tu chvíli byl o sedm čísel pokořen i její rekord pod širým nebem. Rojasová ve Štark Areně vybuchla nadšením a svůj velkolepý triumf, kdy druhé Maryně Bechové-Romančukové z Ukrajiny ulétla přesně o metr, bouřlivě oslavovala.
„Dosáhla jsem zde svého třetího halového titulu korunovaného světovým rekordem. Nemohu být vděčnější,“ říkala poté šestadvacetiletá Venezuelanka. „Když jsem sem přijela, věděla jsem, že je ten správný čas toho dosáhnout, a této příležitosti jsem využila.“
Osudu pomohl Facebook
Yulimar Rojasová se narodila v Caracasu, ale rodina čítající ještě dalších pět sourozenců se z metropole přestěhovala o 300 kilometrů podél pobřeží na východ, aby její nevlastní otec mohl najít práci v ropném průmyslu. Žili však nuzně, jako bydlení jim muselo stačit tzv. ranchito – malý cihlový domek, který připomínal spíš chatrč. Když pršelo, střechou ze zinkového plechu jim zatékalo dovnitř. „Třeba jsme se v noci probudili celí mokří,“ popisovala Rojasová životní podmínky během svého dětství.
Tehdy se rodina hlavně starala, aby měla co jíst, a druhý pár bot na trénink pro Yulimar už představoval luxus. První tretry dostala až před šestnáctými narozeninami od Venezuelské atletické federace za vítězství na kontinentálním juniorském šampionátu. Její primární motivací něčeho ve sportu dosáhnout tak byla možnost zajistit sobě a svým blízkým důstojnější život. „Ale pomohlo mi to stát se lepším člověkem. Nepřízeň osudu mi pomohla uvěřit v sebe sama a ve své schopnosti,“ myslí si.
Zprvu se zhlédla ve volejbale a basketbale, čemuž nahrávala i její výška, jenže v okolí nefungovaly v těchto sportech žádné oddíly, případně chyběli trenéři.
Na radu otčíma Pedra Zapaty, bývalého boxera, aby se přihlásila do specializované školy, zvolila atletiku ve sportovním komplexu Simóna Bolívara v Puerto la Cruz. Nejprve vrhala koulí, a přestože hned při prvním závodě vyhrála, přešla na výšku. V ní překonala národní i jihoamerický mládežnický rekord, ale s reprezentací na zahraniční závody dlouho nemohla jezdit – nevlastní táta jí to coby nezletilé zakazoval. Svolil, až když se šampionát konal v sousední Kolumbii.
Rojasová prokazovala mimořádný potenciál a sbírala čím dál větší úspěchy, za což bylo její rodině také nabídnuto lepší bydlení. Postupně začala skákat rovněž do dálky a trojskok. Zároveň se její tehdejší sportovní okolí shoduje, že by svůj talent nemohla dostatečně využít, pokud by se nedostala do zahraničí k odpovídajícím stravovacím podmínkám a lékařské péči.
V roce 2015, kdy už dávala přednost především trojskoku, se jí ujal slavný Kubánec Iván Pedroso, olympijský vítěz a devítinásobný mistr světa v dálce. Seznámení napomohl algoritmus Facebooku, který Rojasové navrhl, aby se spřátelili. Napsala tedy Pedrosovi, jak moc ho obdivuje, načež on jí odpověděl v podobném stylu a mladé dívce nabídl, aby s ním trénovala v jeho tréninkovém centru ve španělské Guadalajaře, a k tomu jí zařídil členství v atletické divizi FC Barcelona, jíž navíc fandila. „Byl to osud. Setkání s Ivánem přes Facebook bylo rozhodně zlomovým bodem v mém životě,“ hodnotila zpětně 192 centimetrů vysoká závodnice.
Magická meta 16 metrů
Na hrách v Riu 2016 ještě zaostala o 19 centimetrů za Kolumbijkou Caterine Ibarguenovou a brala stříbro, třebaže pár měsíců předtím vyhrála halové MS v Portlandu. Poté se už však vlády nad trojskokem pevně ujala, včetně zisku olympijského zlata v Tokiu v novém světovém rekordu 15,67. K tomu je dvojnásobnou mistryní světa pod širým nebem, v hale nyní přidala již třetí triumf a za rok 2020 získala ocenění světové atletky roku.
Mnohé z těchto úspěchů zažívá venezuelský sport vůbec poprvé, o to víc jsou pro Rojasovou motivující, jelikož její rodnou zemi kvůli politickým bojům o moc zmítá krize a chudoba. Sama se do vlasti vrací jen zřídka a raději v doprovodu bodyguarda, občas totiž o situaci ve Venezuele otevřeně pohovoří a ani se netají svou homosexualitou, kterou tam ne všude dobře přijímají. „Každému mému krajanovi, který chce dokázat velké věci, jsem poslala vzkaz: Ano, všechno je možné, jen musíte chtít,“ prohlásila po triumfu v Tokiu.
A co nyní chce Rojasová? „Šestnáctimetrová meta je můj velký cíl,“ má jasno. „Každý den se snažím přidat další centimetr, abych se k ní přiblížila. Mnoho lidí říká, že je nemožné, aby žena skočila šestnáct metrů, ale já věřím, že to dokážu.“ Po minulém víkendu jí k tomu chybí už jen 26 centimetrů.
