Pondělí 6. dubna 2020svátek má Vendula 18 °C jasno Předplatné LN
Lidovky.cz > Sport > Ostatní sporty

Su neznaboh, ale být dobrý se vyplatí, měla jasno olympijská vítězka Dana Zátopková

Dana Zátopková. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Dana Zátopková. | foto:  Michal Šula, MAFRA

Praha V pátek zemřela ve věku 97 let zlatá olympijská medailistka v hodu oštěpem Dana Zátopková. Přinášíme rozhovor, který úspěšná sportovkyně a manželka slavného běžce Emila Zátopka poskytla minulý rok na podzim pro magazín Pátek Lidových novin.

S oštěpařkou a zlatou olympijskou medailistkou Danou Zátopkovou o životních náhodách, o běhání s Emilem, o moravské muzice a o knoflíku, který počká.

Když poprvé po deseti letech vytáčím číslo paní Zátopkové, mám trochu obavy. Jak je na tom zdravotně? Už dlouho s ní žádný rozhovor nevyšel, na fotkách z roku 2016 je v nemocnici po operaci zlomeniny kyčelního krčku. Zlatá medailistka a manželka jednoho z nejslavnějších světových běžců Emila Zátopka nedávno oslavila 97. narozeniny, a navíc se o ní a o jejím muži zrovna točí film. Bude se mnou chtít mluvit?

Telefon vyzvání dlouho, ale nakonec se na druhé straně přece jen ozve hlas, který si dobře pamatuju. Jen o něco slabší než dřív. „Ano, přijďte, ale až příští týden, protože teď tu je kvůli těm narozeninám pořád moc lidí,“ řekne mi.
V jejím bytě je všechno na svém místě: malovaný dřevěný „šubladkosten“ z její moravské výbavy i medaile přitlučené na prkně a fotky Ťopka, jak svému muži říkala, na stěnách. Její vlastní fotku s oštěpem v ruce nikde nevidím. Těžko si představit výmluvnější potvrzení toho, co říká – tedy že jí nikdy nevadilo být z nich dvou ta druhá –, než právě tohle.

Přestože dnes DanaZátopková chodí jen pomalu a s chodítkem, veselé jiskry jí z očí nevymizely. Ráda se nahlas směje, nejvíc při vyprávění historek „s holkama oštěpařkama“. Ty se o ni ostatně dodnes starají, v jejím bytě si denně podávají dveře. Dohlížejí hlavně na to, aby si bývalá sportovkyně kvůli sledování atletiky v televizi nezapomněla vzít léky. Sportovní svět, v němž prožila svůj život, ji neopustil.

Dana Zátopková

Narodila se ve Fryštátě (dnes součást Karviné), od šesti let vyrůstala v jihomoravských Vacenovicích. Začínala u házené, v roce 1949 se pod Slováckou Slavií stala mistryní Československa v házené žen. Během studia tělocviku na Masarykově univerzitě v Brně se seznámila s atletikou a začala excelovat v hodu oštěpem. První zlato si odnesla z Mistrovství Československa v atletice roku 1946 (titul obhájila ještě dvanáctkrát, naposledy roku 1960). Je držitelkou zlaté olympijské medaile v hodu oštěpem z Helsinek (1952) a stříbrné z Říma (1960). Kromě toho má dvě zlaté z mistrovství Evropy (1954, 1958). Od roku 1962 se Dana Zátopková věnovala trenérské činnosti, byla činná i v Českém klubu olympioniků. Jejím manželem byl fenomenální běžec a mnohonásobný zlatý medailista Emil Zátopek. Byli spolu 52 let, od 60. let žili v pražské čtvrti Troja.  

V těchto týdnech se točí nový film o vašem muži a o vás. Víte, kdo vás hraje?

To vím, už se s ní znám! Martha Issová, byla i tady u mě, byli tady všichni ze štábu. Pasovali jsme ji na čestnou náhradnici na olympiádě s tím, aby se neopovážila nám oštěpařkám udělat ostudu. Ona to chudinka opravdu trénuje! Su zvědavá, jak to dopadne. Ta emilova historie si to zaslouží – já vím, že to není kvůli mně. Ze začátku jsem byla proti tomu filmu, protože si myslím, že tu je dost skutečných dokumentů. Například záznamy z olympiád jsou dramatické až až. Ale když to ti lidé chtějí dělat a ženou se do toho, držím jim palce, aby to aspoň dobře dopadlo a abychom z toho my sportovci neměli husí kůži na zádech.

Nebylo vám někdy líto, že zatímco Emil dál vyhrává medaile, vy jste s aktivním sportem ve 38 letech skončila a dělala jste mu takzvaně zázemí?

Tak jsem to vůbec nebrala. Tak bych nikdy nepřemýšlela. Viděla jsem v něm atletický fenomén, který si jde za svým snem. Já mám z olympiády zlatou medaili jen jednu a jednu stříbrnou. Tak je to pochopitelné a líto mi to není. Ale je pravda, že to zázemí jsem mu dělala. Například jsem za něj vyřizovala korespondenci. Jednou poslal někdo z Nového Zélandu knížku k podpisu a chtěl ji vrátit. Co já jsem se kolem toho nalítala! Musela jsem na celnici, otvírat to tam a zavírat, pak znovu… Vzala jsem to jako prověrku svých schopností a nakonec jsem to vyřídila. Když jsem pak viděla další zásilku ze zahraničí, bylo mi na omdlení. No a taky jsem se starala o auto. Ťopek to udělal rafinovaně. Všechna auta, co jsme měli, pojmenoval. Měli jsme Kláru, Lízu a Babočku. To jsme třeba takhle večer v zimě seděli v obýváku a Ťopek říká: „Kláře je zima, Klára cvaká zubama.“ A já na to: „Dej pokoj, vždyť tam má nemrznoucí směs, nic se jí nestane.“ On na to: „Ale vždyť jsme do toho chladiče už přilévali vodu, kdo ví, jestli je ta směs dostatečně silná. Chudinka, co když jí zamrznou vnitřnosti? To ji bude bolet.“ Nemohla jsem jinak než se o to auto starat, protože to už nebylo auto, ale byla to Klára anebo Líza. Ťopek byl podivuhodně citlivý k věcem. Říkal mi: „Jak můžeš vytahovat šňůru od žehličky, jako bys tahala kočku za ocas? To se musí druhou rukou přidržet, protože jinak se bude zásuvka viklat.“ Musela jsem uznat, že má pravdu.

Jak se stane, že si holka vybere oštěp?

Náhodou. Já jsem původně chtěla být tělocvikářka, studovala jsem tělocvik v Brně na filozofické fakultě v kombinaci s angličtinou. Ve stejném ročníku se mnou studovala naše tehdy nejlepší oštěpařka Soňa Burianová. A když jsme v roce 1946 byly v Třeboni na kurzu a měly dělat zápočet z atletiky, náhodou spala na palandě nade mnou. Začala mě hecovat, ať ten oštěp taky zkusím. Nechtěla jsem, ale nakonec mě přesvědčila. Hodila jsem ze všech sil a vymáčkla z toho skoro 36 metrů. To se tehdy zdálo být fantastické, protože svěťák byl asi 42 metrů. Tím to všecko začalo. Kamarádky to prokecly v Brně na fakultě, kde byl trenér atletický fanatik, a ten mi hned nakázal: zaregistrovat, za měsíc je mistrovství republiky. A já jsem ho vyhrála. Dodnes si pamatuju, jak jsem odtamtud jela vlakem domů, stála jsem na chodbičce, dívala se ven a nemohla tomu uvěřit. Psaly o mně i noviny: „Ingrová, černý kůň soutěže.“ (směje se) Ale nejvíc mě na tom těšilo, že můžu nosit tričko se sovičkou, kterou má ve znaku Filozofická fakulta Masarykovy univerzity dodnes. (Přeruší nás telefon, někdo paní Zátopkové popisuje stav stadionu ve Staré Boleslavi, kde začínal Emil Zátopek. Paní Zátopková to komentuje.) Mě to pořád zajímá. Zvlášť tohle hřiště a lesy kolem, kde Emil naběhal na všechny ty rekordy. V čích je to rukách a jestli se o to někdo stará. Je důležité, aby mladí měli kam chodit trénovat.

Dana Zátopková
Představení nové české olympijské kolekce (Dana Zátopková).

Jak jste se s Emilem Zátopkem seznámili?

Já jsem se v té době ocitla ve Zlíně, kde on byl už od svých čtrnácti. Byl to baťovák. Byly závody, já jsem udělala oštěpařský rekord a on mi přišel pogratulovat. Láska na první pohled. Pak za mnou jezdil, představila jsem ho rodičům a už to šlo rychle. Věděli jsme, že to je ono. Tedy úplně jistý si člověk není nikdy, ale bylo to něco víc. Seznámili jsme se v květnu a v říjnu jsme se brali. Bývali bychom se vzali i dřív, ale Emil měl pořád nějaké závody, hlavně olympiádu v Londýně. Tam jsme byli už spolu, špitalo se o nás a funkcionáři pořád řešili, jestli je to dobré, že tam jsem, nebo ne. Emil byl pro ně záruka medaile. No, získal ji, já jsem byla sedmá. Koupili jsme si tam tehdy svatební prstýnky. Ale blbé! Škrábaly nás, takže jsme je nakonec nenosili a po olympiádě v Helsinkách jsme je nechali slít do jednoho a vyrýt do něj naše jména a datum svatby. A ten jsme pak nosili na střídačku oba. Teď se mi ale už nevejde na prst, je uložený spolu s našimi medailemi ve státním archivu.

Kdy naposledy jste svoje medaile viděla?

To už je dávno, když jsem je dávala do toho archivu. Ale byl to dobrý nápad. Víte, ony nejsou zlaté, jen silně pozlacené. A jak jsme s Emilem jezdili na různé besedy a nechávali je kolovat v obecenstvu, časem se úplně ohmataly, až byly jen stříbrné.

Jak dnes žijete? Necítíte se někdy osamoceně?

Ale kdepak! Já bych někdy i chtěla být sama, ale jaksi se mi to nedaří. Člověk nemůže ty lidi pořád jen odmítat. Zvlášť teď, jak jsem měla ty narozeniny, to tu byli lidi od rána do večera. Bylo tady několik muzik – a bylo to krásné. Jednu valašskou muziku přitáhli vojáci, protože já jsem dlouho závodila za Duklu. Přišli sem ve vyšívaných košulách a hráli a zpívali mi tady na terase. A včera tady byla taková partija z Buchlovic. Tam jsem strávila s rodiči válku.

Buchlovice? To znám, moji rodiče mají v bytě malovaný talíř a na něm slova písničky: „Od Buchlova větr věje…“

(zpívá) Od Buchlova větr věje, už tej Kačence pantle bere. Moc pěkná písnička, svatební. No a když tu včera ti Buchlovjáci byli, měli s sebou i dudy. Představte si! To je totiž nejen chodský nástroj, vyskytují se i na mém milovaném Horňácku, u Hrubé Vrbky. Říká se jim tam gajdy. Víte, přátelství se musí udržovat. Ťopek vždycky říkal: „Nemůžeš se otočit zády k lidem, kteří tě plácali po zádech, když jsi vyhrávala.“ Dny ubíhají hrozně rychle, naráz už je večer – a já mám pořád plno nesplněných úkolů. Třeba bych si potřebovala přišít knoflík, a není na to čas. (směje se) Člověk, když je mu tolik, co mně, musí rozeznávat ty věci, které být musejí – a které být nemusejí. A knoflík být nemusí.

Odkud berete ten svůj optimismus?

Já se moc ráda směju. A pak mi taky zvedne náladu, když si povídáme s holkama oštěpařkama, co jsme zažily.

Dvě nejslavnější oštěpařky české historie s vítězným oštěpem z OH 1952, něhož...

Dvě nejslavnější oštěpařky české historie s vítězným oštěpem z OH 1952, něhož je už řadu let smeták. (Zátopková a Špotáková)

Nechyběla vám Morava se svými otevřenými, přátelskými lidmi a s muzikou, když jste se přestěhovala do Prahy?

Ani ne. To z vás nevyprchá. Kromě toho jsme založili Klub olympioniků – a ten měl velmi dobré kontakty na Moravu, hlavně na Rožnov. Založili jsme tam takový moravský Slavín, protože tady v Praze je to přeplněné. Tak jsme některé naše nejlepší pochovali v Rožnově, jak je skanzen. Tam je kaplička, u kapličky hřbitůvek a tam leží Emil, Ludva Daněk, ten má tři medaile, a skokan Raška. Dohromady tam leží jedenáct medailí. A teď to tam čeká ještě na mě. Vždycky na podzim, na naše narozeniny, tam s klubem jezdíme. My jsme se totiž s Emilem narodili ve stejný den i rok. Letos jsem tam poprvé nebyla.

Špatně se vám už chodí, že?

Mám chodítko, ale jinak na tom jsem docela dobře. Jen před půl rokem jsem měla mozkovou příhodu a asi dva dny jsem nemohla mluvit. Tehdy mi přišly vhod básničky ze školy, předříkávala jsem si je tak dlouho, až jsem se zase naučila mluvit. Já jsem totiž trošku romantik. Už od mládí jsem měla ráda básničky, spoustu jich znám nazpaměť, psala jsem si verše do deníku. Ráda si užiju romantické atmosféry. Člověk má v životě málo takových opravdu šťastných chvil. Vyhrajete na olympiádě, ale minou dva tři dny, a už se všecko začne rozplývat, lidé na vás začnou dotírat, ten chce to a ten chce ono, takže to štěstí nikdy nemá dlouhého trvání. Za pár dní je zevšednělé – a co teprv za šedesát let!

Jaký byl Emil Zátopek člověk?

On věděl, co chce, a šel si za tím. Byl zvláštní, velmi jiný než ostatní. Měl nějakou jinou hlavu, svou. Člověk se musel naučit mu rozumět.

Čím vás tehdy okouzlil?

Svou neuvěřitelnou obětavostí. Před ničím necouvl. Ujel mu vlak – a on na to: „To se dá chytit.“ A nějak to zařídil. Skýtal jistotu, že vždycky všechno nějak zařídí.

Kde se to v něm vzalo?

To bylo rodem. Jeho tatínek byl taky takový. Přesný, důkladný a cílevědomý. Po mamince zdědil lásku k hudbě, ta byla z jiného těsta. Ale hlavně mě okouzlilo, že se nenechal odradit nesnázemi a trablemi. Jiný by remcal: Kdy budu trénovat, když přes den musím do práce? On ne. Prostě trénoval v noci.

Chodili jste si spolu zaběhat?

Ne že bych mu stačila, ale chodili. Měli jsme to tady celé proběhané, hlavně nahoře na pláni, když tam ještě nebylo sídliště Bohnice, ale lesíčky a pole. Díky běhání jsem začala obdivovat přírodu. Je krásná, i když prší a je sychravo. To byly nejkouzelnější chvíle, kdy se ode mě dal přibrzdit, aby neběhal na výkon. Takhle jsme si proběhali i celé Krkonoše. Říkával: „Dnes si uděláme pohov. Budeme si jen tak poklusávat.“ Což znamenalo, že jsme vyběhli třeba na Sněžku. Cestou zpátky mě táhl na špagátě a já jen říkala: „Nech mě tady umřít.“ A takhle jsem mu na to pokaždé skočila.

Jak Emil Zátopek prožíval období, kdy v 70. letech nesměl závodit a místo toho s vodními stavbami vrtal studny?

Navenek dobře. Já si až později uvědomila, že asi trpěl. Psychicky ho to dost polámalo. Byl to technicky vzdělaný člověk, od Bati vychovaný pracovat. Navíc byl taková koumavka, zajímalo ho, jak jsou v zemi složeny vrstvy hornin. Vždycky byl deset dní pryč, nejvíc na Českomoravské vysočině, a pak na víkend doma. Horší byly jiné věci, hlavně lidská blbost. Večer museli někam na jídlo do hospody – a to se hned někdo objevil, kdo mu připomněl, jak s ním komunisti zatočili. Taky mu nabízeli, aby se s nimi napil, a on málo odmítal. Poslední dva roky už to s ním bylo smutné, měl Alzheimerovu chorobu. Když se započítají i tréninky, oběhl zeměkouli třikrát. A přitom neměl žádné křečové žíly ani bolavé klouby, srdce i dýchání měl jako mladík. Ale on věděl, že se nedožije devadesátky. Bylo jich osm sourozenců a všichni až na jednoho zemřeli do osmdesátky. Já jsem se úplně zděsila, když jsem teď zjistila, že už to bude devatenáct let, co Emil není. To je kus života! A už deset let nežiju v našem domečku, co jsme si s Emilem postavili. Ale už to nešlo, byla tam velká zahrada a já ji kosívala sama kosou!

Legendární Dana Zátopková.

Legendární Dana Zátopková.

Co vám teď dělá největší radost?

Ti muzikanti. Že se tady na ty mé narozeniny sešli všichni lidé, které jsem měla v životě ráda. Tedy ti, kteří ještě žijí. Život je poměrně krátký. Máte dětství, pak život a pak už se kloužete ke hrobečku. Éra plného života je hrozně krátká a člověk nestačí všechno obsáhnout a všechno se naučit. A teď, když už spoustu věcí umím, vím, jak na to, a mám na to správný názor, mám umřít? To je blbé, ne? Pro sportovce je nejhorší, když vám ubývá fyzických sil. Do těch 95 to byla paráda. Teď už není moc o co stát. Ale nechci se rouhat. Dožít se devadesáti sedmi let! – To by mě ani ve snu nenapadlo, že se mi něco takového povede.

Kdybyste měla dnes možnost mluvit s Danou Zátopkovou, když jí bylo čtyřicet, co byste jí poradila?

Myslím, že nic. Pro mě byl život strašně zajímavý – a dodnes je. Byla to spousta náhod, které mě potkaly a ten můj život usměrrnily. Pokud člověk může říct, že žil, jak mohl, a snažil se být dobrý, může být spokojený. Já su neznaboh, nemám žádné náboženství, ale myslím si, že cokoli dobrého hodím do éteru, časem se mi v dobrém vrátí. Být dobrý se vyplatí.

Premium

KOMENTÁŘ: Po dvou měsících přijde rozvrat. Nečekejme na pomoc, konejme!

Karanténní prázdniny může ekonomika státu vydržet měsíc. Po dvouměsíčním... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Karanténní prázdniny může ekonomika státu vydržet měsíc. Po dvouměsíčním výpadku už hrozí naprostý rozvrat výroby,...

Premium

Španělská nepoučitelnost. Proč zde koronavirus řádí jako v Itálii nebo Číně

Španělští zdravotníci přiváží jednu z madridských seniorek do hotelu, ve kterém... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Dlouhé týdny Španělé sledovali, co se děje v Číně, Íránu a Itálii. Ale nepoučili se. Laxní politici opakují stejné...

Premium

Storno přijde draho, Češi nechají cestovkám desetitisíce za ­propadlé zájezdy

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Přijít o desítky tisíc za neuskutečněné zájezdy je problém, se kterým se potýká řada českých klientů cestovních...