Překvapení se nekonalo, Vémola v utkání roku rychle a jasně porazil Mikuláška |
Lidovky.cz: Tak jak jste vstřebala ty včerejší emoce, které byly ve vašem případě opravdu hodně silné?
Teprve teď si uvědomuji, že jsem vyhrála. Mám velkou radost.
Lidovky.cz: Byly pro vás dva roky čekání na vítězství hodně náročné? To, jak všichni řešili, co byste měla udělat, abyste zase vyhrávala?
Ze začátku jsem prohrávala těsně, což mi vnitřně hodně vadilo, deptalo. Poté mě soupeřka (Antonina Ševčenková) i uškrtila, do toho mi umřel děda, já jsem pořád chtěla bojovat, ukázat, co ve mně je. Brala jsem prohry hlavně jako motivaci, od posledního zápasu v UFC to bylo hodně špatné. Tam to začalo.
  |
Lidovky.cz: Poté ještě nepovedené představení v Undergroundu…
Tak co se má stát, stalo se. Vychutnala jsem si dno a o to více se nyní mohu těšit z vítězství, z pozitivních věcí. Kdybych nebyla na dně, tak bych si to nemohla tak užít.
Lidovky.cz: A jak je to nyní s Luckou Pudilovou ohledně jejího týmu? S kým a kde trénujete? Protože, co vím, tak jste poslední měsíce hodně zkoušela, hledala.
Mám vizi, jak bych chtěla, jak by to mělo být. Ale ještě bych to nechtěla nějak komentovat, nebo zveřejňovat.
Lidovky.cz: Když se ještě vrátíme do minulosti, jaká je linie vašich peripetií, včera vše zaznělo hodně v emocích?
Dědeček mi umřel před posledním zápasem v UFC (s Justine Kishovou na konci ledna 2020). Těžší okamžiky jsem v životě nezažívala. Tehdy jsem se zhroutila, uvnitř jsem byla tak zničená, že jsem nebyla absolutně schopná dávat nějaké výkony, jen jsem trpěla a snažila jsem se prostě jen přežít. Pejsek nám umřel ještě předtím, což mě ale celkem rychle přebolelo.
Lidovky.cz: Ještě zaznělo, že vám málem zemřela babička…
Slavila jsem narozeniny, slavili jsme, všechno v pohodě, šly jsme spolu na procházku a babičku náhle postihla mrtvičku. Viděla jsem, jak umíral děda, a ono to v tu chvíli vypadalo úplně stejně, byla jsem úplně vystresovaná, rozbrečela jsem se, říkala jsem, že nic nevzdám, hlavně ať je v pořádku… (odmlčí se)
Lidovky.cz: A je babička v pořádku?
Ano, už ano. Chtěla koukat na zápas, ale nakonec jen čekala na zprávu, má problémy se srdcem, tak se nechtěla stresovat. Protože mi říkala, že kdybych zase prohrála, tak by ji to asi zabilo. Takže mám strašnou radost, že ji to nezabilo.
Lidovky.cz: Takže první zpráva, či telefonát po zápase byl babičce?
Ano, samozřejmě. (úsměv)
Lidovky.cz: Aby toho nebylo málo, tak váš trenér Petr „Monster“ Kníže zůstal v Praze, další kouč, váš dlouholetý, Ladislav Erdelyi zkolaboval na pokoji před zápasem.
Bohužel no. Jdu si před zápasem dolu pro kafe, vyčistit hlavu, říkám si, že je vše v pohodě, vše zvládneš a dvacet minut předtím, než jsme měli odjíždět na zápas, vidím Láďu, jak se tam hroutí, vše se mi vrátilo. Začala jsem pobíhat po hotelu, aby mi někdo pomohl. Hrozný.
Lidovky.cz: Takže i jeho postihla mrtvička, nebo vyčerpání organismu?
To druhé, nakonec to byl kolaps. Bylo to psychicky náročné i pro něj, hodně to prožíval a bohužel tělo nevydrželo. Ale už je v pořádku, ještě v noci podepsal revers.
Lidovky.cz: Jak nyní dál? Zápasově?
Smlouvu jsem podepsala s Oktagonem na šest zápasů, už jsme lehce mluvili o další soupeřce, ale nevím, zda to platí, nebo neplatí. Musíme se pobavit, chtěla bych také bojovat ještě 30. prosince.
Lidovky.cz: Tak rychle?
Jasně, já jsem na tom už docela dobře, před duelem s Holmovou jsem měla dva týdny covid, poté zánět močových cest, měla jsem antibiotika, týden jsem trénovala a další týden už byl tento, zápasový. Šla jsem duel s Holmovou vlastně jen hlavou, ale to mi stačí. Vím, že když mám hlavu, tak tělo až stoprocentně nepotřebuji. Můj největší přítel a nepřítel je moje hlava.
Lidovky.cz: Hlavu jste nastartovala poté, co jste se s Holmovou zvedli v prvním kole po třech minutách ze země? Protože to byl od vás totální uragán do konce prvního kola.
V prvním kole byl plán vůbec nejít na zem, což ale nevyšlo. Nevím, jestli jsem tam zaspala, nebo proč to bylo. Přišlo mi, že jsem ji takedown (strh) dobře bránila, ale ona byla brutálně silná, podsaditá. Chtěla jsem, aby nebyla v plném gardu, chtěla jsem si hlídat i nohama, což mi ale moc nešlo, chtěla jsem si ji více kontrolovat, vůbec mi to ale nedovolila, dvakrát mě tam škrtila. Což jsem sice cítila, ale v pohodě, hlavně jsem hlídala, aby mě nerozbíjela lokty a podobně. Takže tahle část byl přesně ten nejhorší scénář, co se mohl stát. A když jsme se zvedly… prostě to jsem já, umím taková být, musí mě někdo naštvat. Musela jsem to ze sebe dostat. A v dalších kolech jsem si ji hlídala, obě jsme postupně odcházely kondičně, kdybych se do ní pustila, tak bych to asi ukončila, ale nechtěla jsem chybovat, chtěla jsem konečně hlavně vyhrát.
Lidovky.cz: Když chcete už na konci prosince zápas, znamená to, že se vrátíte už třeba v pondělí lehce do tréninkového procesu?
O tom jsem vlastně ani nepřemýšlela, teď přemýšlím o tom, že se dneska pořádně najím, kouknu na rodinu a ty mi teď připomínáš, že bych měla začít makat, tak možná začnu v pondělí makat.
Lidovky.cz: To byla jen otázka…
Ale dobrý, že ti to někdo připomene, abych neusnula na vavřínech. (úsměv)
Lidovky.cz: A co si dáte dobrého k jídlu?
Teď pizzu a večer s rodinou steak a poté bych si chtěla dát ještě sushi.
Lidovky.cz: Nebude vám trochu blbě?
Bude, ale to nevadí, nemůže mi být hůře, než když jdu do klece, jsem v ní, nebo z ní vylézám. (pousměje se)
