Samozřejmě a právem v nich je možné vidět projev rasismu, nebo jak se poslední dobou říká anticiganismu. Pro jeho existenci se, opět samozřejmě, dají najít různé výklady. Je v něm možné vidět důsledek situace v deprivovaných místech, na něž nejvážněji dopadla ekonomická krize, projev lidské potřeby hledat si snadno identifikovatelného nepřítele, xenofobie a tak dále. Sociální „choroby“, na které by měla existovat nějaká sociální medicína. Nic proti tomu, jistě je možné a potřebné se pokoušet takhle popisované problémy nějak – alespoň částečně – vyřešit, neblahý stav zlepšit. Nemůžu si ale pomoct, v těch nenávistných hlasech slyším cosi hlubšího a temnějšího.
Těhotná žena, rodička je v mnoha kulturách po tisíciletí vnímána jako bytost jistým způsobem až posvátná, hodná zvláštní ochrany, zločin proti ní se považuje za zvlášť zavrženíhodný. Je znakem skutečné vykořeněnosti, když tahle věkovitá norma přestane platit (byť třeba jenom na slovní úrovni). Člověka, který cítí potřebu na dálku urazit ženu, jež právě porodila, je těžké pochopit, vidět v jeho jednání jen projev nějakého sociálně podmíněného neduhu. V těch nenávistných slovech na adresu mladé matky jako by znělo o dost černější echo, hlas osamocení, jemuž nezbývá než kochat se statusem trpitele, oprávněného opovrhovat všemi, hledajícího osvobození v tom, že bude kopat kolem sebe nevědomý si, že se tak jenom čím dál hlouběji propadá. Letí k nirváně nenávisti, tomu blaženému stavu, kde nebude už nic než jedno velké nenasycené ego. Někdo někde má radost. Pojďme s tím honem něco udělat.
