Jedno české pořekadlo zní: ráno moudřejší večera, v Bělorusku to ale ve čtvrtek bylo přesně naopak. Metropole Minsk se probudila do všedního rána, při cestě k rozhovoru jsem se pečlivě rozhlížel kolem sebe, zda na mě někde nevyskočí zatýkací komando. Kolem desáté ještě byl na stanici metra Puškinskaja, kde v noci na úterý zemřel jeden z demonstrantů, napjatý klid, jen dva ojedinělé páry si sem troufly přinést kytice. Pouhou půlhodinu poté ale už začínalo být všechno jinak.
Přejedu metrem o pár stanic dál na Němihu a nestačím zírat. Obrázek, který jsem po městě hledal celou středu, mám jako na dlani. Z parku se vynořil houf žen mávajících květinami, je jich asi 200 a jdou k nedalekému mostu. Působí všeobecné pozdvižení. Auta troubí, že není slyšet vlastní slovo, chodci se zastavují a zvedají ruce s prsty do V na znamení revoluce.
„Vyšli jsme za naše chlapce“
„Pojď, jdeme taky pro kytku,“ říká elegantní kráska své kamarádce a jdou si do květinářství na roku koupit každá po jednom karafiátu. Za chvíli pak cupitají s mávajícími květinami směrem k davu, který se mezitím zastavil na mostě a zdraví se s projíždějícími automobilisty.
Ohlížím se kolem a sleduji automobily. Ve středu večer jsem nedaleko odtud sledoval, jak těžkooděnci vedou jakéhosi zatčeného, sehnutého k zemi se zkroucenými rukama. Dávám pozor na každý mikrobus s černými skly, zda z něj nevyskočí policejní komando. Nic. Uff... Kousek ode mě se osměluje místní novinářka s foťákem a natáčí rozhovor. Přidávám se. A vidím, že tato skupina není sama, ale objevuje se druhá, třetí, čtvrtá….
V tu chvíli kanály v síti Telegram ukazují, jak i lidé v Grodně, Brestu a dalších městech volají po konci Lukašenkovy éry a jeho odstoupení. Stávkují zaměstnanci několika běloruských podniků a režim už na ně neposílá zásahové jednotky. Není kde brát, asi půldruhého tisíce členů také nejsou supermani, aby pracovali ve dne v noci, i když dostávají tučné příplatky. V Minsku vystupuje proti násilnostem více než stovka lékařů. Ze státní televize odcházejí redaktoři, kvůli „lžím a násilí“ rezignuje moderátor Jevgenij Perlin a další jeho kolegové na prestižních postech.
Zaměstnanci běloruské automobilky stávkovali, dělníci požadují spravedlivé volby. Protesty hlásí i další podniky |
Stovky podnikatelů v informačních technologiích vybízejí Lukašenka k rezignaci pod pohrůžkou odchodu ze země i se svými společnostmi. Na sociálních sítích se objevují videa, kde policisté svlékají uniformy nebo přesvědčují občany, že jsou s nimi a rozkazy k zákrokům už neuposlechnou. To je rozhodující moment, protože právě policejní složky a represivní aparát je to, na čem se Lukašenko ještě drží. I když i on má své příznivce a není jich málo.
„Vyšli jsme za naše chlapce. Aby je pustili z vězení, aby řekli, co s nimi je. Odmítáme násilí, je to absolutně mírový protest,“ říká dívka jménem Diana a nabádá mě k opatrnosti. Za chviličku přichází echo od místního známého, že policisté sbírají po hotelech zahraniční novináře. „Přestěhuj se někam do soukromého bytu, kde o tobě nebudou vědět. A rychle,“ zní rada.
Má to své účinky. Minský soud vyvěšuje seznamy pěti stovek zatčených během první noci protestů, kteří dostali správní tresty od sedmi do pětadvaceti dnů vězení. A já se rychle pakuji do taxíku směr letiště na plánovaný odlet. Škoda.
Ještě není rozhodnuto
Cestou vidím protestující úplně všude. Taxikář kliká na planžetu a kroutí hlavou. „Kdyby bylo na mě, nechal bych sem najet vodní děla a všechny je rozehnat,“ říká. „Podívejte, je to mladá generace, žije v luxusu, nikdy nezažila bídu. Jako my v devadesátých letech, kdy jsme neměli co do pusy. Vidíte? Žena s dítětem stojí u silnice s kytkou, kdyby se raději věnovala tomu děcku,“ dodává nazlobeně.
‚Z ulic se vrhnou na sociální sítě.‘ Běloruské protesty slábnou, tisíce zadržených už není kam dávat |
„Prezident vyslyšel názory pracovních kolektivů a nařídil vyřešit všechny případy zadržení z minulých dnů. A nyní se na tom pracuje,“ píše telegramový kanál Belsat. Zároveň se ale opět objevují snímky policejních vozů se sítěmi proti demonstrantům mířící k městu. Už minulou noc ale byli policisté o něco méně agresivní. A nevypadá to, že by se násilí mělo stupňovat.
Bělorusko má zase o něco víc naděje.