Navzdory své menší postavě a tichému jednání byl Kásem Solejmání obecně považován za jednoho z nejobávanějších vojenských lídrů na Blízkém východě. Stál totiž v pozici velitele speciálních jednotek al-Kuds Islámských revolučních gard a ve svých 62 letech nesl zodpovědnost za všechny tajné operace Íránu v zahraničí. Zajišťoval tak pomalý rozmach Íránu v regionu skrze lokální konflikty v Sýrii a Iráku.
Získal tímto téměř mytické postavení mezi nepřáteli a byl adorován podporovateli íránského režimu. Podle serveru Military Times nesl zodpovědnost za nejaktivnější jednotku v rámci revolučních gard, které jsou zodpovědné za 17 procent všech úmrtí amerických vojáků v Iráku v letech 2003-2011, tedy za smrt přibližně 603 lidí.
Mocnější než prezident
Analytici si podle deníku The Washington Post pravidelně stěžovali, že Solejmání měl mnohem větší diplomatickou moc než ministr zahraničí Íránu Mohammad Zarif, a často spekulovali, že by mohl toužit i po nejvyšších politických místech.
„Byl mnohem mocnější než prezident, mluvil se všemi frakcemi v Íránu, měl přímou linku na ajatolláha a prakticky vedl zahraniční politiku Íránu,“ uvedla pro deník The Guardian Dina Esfandiaryová z think tanku Century Foundation. „Mocnější už nemohl být.“
Jeho cesta však skončila v brzkých ranních hodinách v noci na pátek nedaleko letiště v iráckém Bagdádu. Konvoj zasáhly rakety Spojených států. Solejmání zemřel a spolu s ním několik dalších vojenských lídrů Íránu a Iráku.
Solejmáního vojenská kariéra začala během Íránské revoluce v roce 1979.
Velitel íránských elitních jednotek Kuds Kásim Solejmání.
„Právě on byl více než kdokoliv jiný zodpovědný za vytvoření íránského vlivu v zahraničí – tzv. Osy odporu. Rozšířil jej do Ománského zálivu a skrze Irák, Sýrii a Libanon až ke Středozemnímu moři,“ napsal v roce 2018 do Solejmáního profilu bývalý agent FBI a bezpečnostní analytik Ali Soufan.
Soulejmání vyrostl v chudé íránské rodině a podle deníku The Guardian musel pracovat od 13 let, aby splatil otcovy dluhy. Jako dvaadvacetiletý se pak připojil během revoluce k revolučním gardám, které vznikly, aby ochránily nové státní zřízení. V 80. letech gardy získaly politickou a ekonomickou moc, jelikož se podílely na válce se sousedním Irákem. Právě tento krvavý konflikt pomohl dotvořit mladého Solejmáního.
Podnikal mise za nepřátelskými liniemi a podařilo se mu získat podporu iráckých šíitů. Z jednotek, ve kterých působil, operujících v utajení se nakonec utvořily jednotky al-Kuds. Již v 90. letech jim Solejmání velel a pod jeho vedením nabíraly na síle.
Stál i za útokem v USA
Pod vedením Solejmaního se staly jednotky al-Kuds „osou šíitského odporu“, do jejichž působnosti patří i kontrola nad libanonským Hizballáhem, proíránskými milicemi v Sýrii, Iráku nebo Jemenu a jejich vliv zasahuje i do Afghánistánu a Pákistánu. Neomezovaly se ale jen na Blízký východ. Působily i v Asii, Latinské Americe a údajně stály i za neúspěšným pokusem o vraždu saúdského konzula v USA.
I díky němu dokázaly polovojenské jednotky v posledních letech získat obrovský ekonomický vliv. K jejich impériu, které v Íránu zaměstnává desítky tisíc lidí, dnes patří vedle stavebních firem a telekomunikačních společností také média. Dle rešerší deníku The New York Times dosahují roční zisky těchto korporací až 20 miliard dolarů.
Ekonomicky tyto firmy vyrostly hlavně v dobách, kdy platily sankce uvalené mezinárodním společenstvím vůči Íránu. Hlavním zdrojem příjmů gard byly výnosy z pašování zakázaného zboží. To se odehrávalo zejména prostřednictvím brigád al-Kuds a tím nepřímo přes Solejmaního.
