Byl to frajer. V tom dobrém i špatném smyslu slova.
Sebevědomý, charismatický a pohledný muž imponoval ženám, budil závist u svých protivníků. Někdy byl prchlivý, nervózní, občas mu temperament odepřel poslušnost. Bezesporu to ale byla jedna z největších osobností postsovětského Ruska. Ruska, ve kterém už padli za oběť politicky motivovanému organizovanému zločinu lidé významní i slavní. Ale člověka takového kalibru, jako byl Němcov, si od roku 1991 zastřelit nedovolil nikdo.
Hvězda 90. let
Boris Němcov nepatřil k těm nejoblíbenějším politikům v zemi a už dávno se o něm nemluvilo jako o „mladém, perspektivním kádru“, jako to bylo v 90. letech. Naopak.
Pro široké vrstvy to byl „hezoun, zbohatlík, holkař, a ke všemu měl židovský původ (matka Němcova, dnes sedmaosmdesátiletá Dina Jakovlevna Ejdmanová, je Židovka). A to se v Rusku, ve kterém je dodnes jednou z hlavních model bojovník za absolutní rovnostářství V. I. Lenin, nenosí. Jak symbolické je, že Němcov byl zavražděn jen několik set metrů od místa, kde leží mumie vůdce světového proletariátu.
Léta 90. byla pro Borise Němcova skutečně hvězdnou érou. V mladém věku udělal kariéru, o které se jeho vrstevníkům mohlo jen zdát. Jako gubernátor Novgorodské oblasti (1991–1997), později jako ministr paliv a energetiky (1997) a nakonec i jako vicepremiér (1998) zářil velmi výrazně mezi šedými saky, hlubokými kouty a tučnými břichy. Byl to moderní liberál, hovořící plynně anglicky, a ve svobodných, i když hodně chaotických 90. letech minulého století se na něj skutečně chvíli pohlíželo i jako na kandidáta na křeslo nejvyšší.
Ale opravdu jen chvíli. Podobně jako Michailu Chodorkovskému i Němcovovi výrazně křížil cestu do Kremlu jejich židovský původ. Nejmladší ruský politik v tak vysokých funkcích ale během několika let pochopil, že buď začne hovořit jinou řečí, začne se jinak chovat a bude mlčet k tomu, co odporuje jeho zásadám – a ty velmi razantně a veřejně prosazoval už jako nejmladší ruský gubernátor –, nebo z velké politiky odejde. V roce 1998 založil hnutí „Rossija molodaja“, a zahájil tak kariéru opozičního vůdce.
Příchod Vladimira Putina k moci zásadně změnil atmosféru v zemi a z politického boje se stal boj na život a na smrt. V pátek z klání s mocnými vyšel jako vítěz. Vyvolal nejmasovější projev existence občanské společnosti v Rusku za poslední roky. Bohužel to bylo jeho vítězství poslední.
Přímočarost a vytrvalost
Nejmarkantnější na Němcovovi byla vždy jeho až drsná přímost a úporná vytrvalost, se kterou pokračoval v burcování stále lhostejnější veřejnosti. „Putin strašně škodí naší zemia musí odejít. Ale lepší by bylo, aby odešel bez války. Protože válka, to je smrt. Nejsem stoupencem války. Musíme dosáhnout jeho odstoupení mírnou cestou,“ tvrdil ještě před konfliktem na východní Ukrajině.
Hovořil bez obav o psychickém stavu Putina, který se podle něj nacházel v jiné realitě. Což bylo slušně řečeno, že ho pokládá za vyšinutou osobnost. Často s plamenným zrakem prohlašoval: „Putin je zloděj“ či „Putin je vrah a politický zločinec“. Nakonec tuto krajní otevřenost ocenil ve svém soustrastném telegramu i kritizovaný prezident Putin.
    |
Zatímco po nástupu Putina k moci se šéf ruského státu na řadu let stal hlavním tématem Němcovových projevů, úvah a odborných ekonomických publikací, ve kterých například dokazoval, že olympijské hry v Soči byly gigantickou „zlodějnou“ nebo že věznění Chodorkovského a likvidace jeho ropné firmy JUKOS bylo „rozkrádačkou“ gigantických rozměrů, v posledních měsících vystřídalo už poněkud monotónní kritiku téma nové – mír. Mír na Ukrajině, soustavné dokazování vojenské agrese ze strany Ruska, ostrá kritika anexe Krymu, obviňování Kremlu z podněcování nepokojů na Donbase.
Boris Němcov byl hlavním zastáncem řešení ukrajinské krize s pomocí mezinárodních jednotek a zpřísnění sankcí. Navíc nedávno předložil vpravdě (v ruském prostředí) odvážný návrh. „Teď už jsou dodávky zbraní Ukrajině nezbytné. Ať už se to někomu líbí, nebo ne. Putin jde na eskalaci války,“ prohlásil.
S tím ale nesouhlasili ani někteří Němcovovi kolegové. Nebo si to jen mysleli, přičemž kalkulovali s tím, že tenhle názor jim na popularitě u ruské veřejnosti rozhodně nepřidá. A tak ho nahlas nevyslovili. Němcov ano. Nazýval agresi agresí, válku válkou, zlodějnu zlodějnou.
„Hlavní škůdce Ruska“
Vysloužil si za to od příznivců Kremlu neuvěřitelnou dávku pomluv i obvinění, o kterých se teď už těžko veřejnost dozví, zda byla zcela smyšlená, či zčásti pravdivá. Němcov nebyl žádný lidový vůdce. Byl bohatý, vzdělaný, i když byl skvělý řečník, mluvil k masám kultivovaným jazykem intelektuála. Pozice ruského prozápadně orientovaného demokrata mu ale vynášela stále větší nenávist Putinem zmanipulované veřejnosti a krajně nacionalistických kruhů, které Němcova pokládaly za „hlavního škůdce Ruska“.
V oblastních volbách 8. září 2013 byl Němcov zvolen poslancem Jaroslavské oblastní dumy. I když podle řady svědectví uvažoval o odchodu z Ruska už delší dobu, tohle lokální vítězství mu dodalo zase slušnou dávku sebevědomí. „Kašlu na to, co znamenám pro Putina. Pro Rusko jsem ale důležitý. Rusko mne potřebuje,“ říkal s oblibou a v kruhu přátel dodával: „Jen o tom ještě neví“.
