LN: Jak v Maďarsku, tak v Česku se ujaly moci nové vlády, které musí udělat tvrdá protikrizová opatření. Souhlasíte s tím, že ani jedna z těchto krátkodobých vlád, ta vaše má před sebou necelý rok, nemá šanci být populární?
Mnohé podobnosti tu jsou, ale rozhodně to nejsou stejné vlády. My jsme novou vládou a už nejsme vládou menšinovou, ale už většinovou.
LN: To tedy znamená, že koalice socialistů a liberálů byla prakticky obnovena?
Není to koalice v pravém slova smyslu, protože liberálové nemají ve vládě žádné ministry. Ale vláda má od nich silnou „externí“ podporu. A první test byl úspěšný, když parlamentem prošel velmi citlivý balík úprav daní. Takže jsme nová, většinová vláda, byť část lidí už byla v předchozím kabinetu a část, včetně mě, je nová. Vláda není příliš v oblibě, protože situace není dobrá. Musíme ale udělat plánované kroky a uvidíme, jestli budou úspěšné. Už nyní se nám ale povedla důležitá věc, stabilizovat kurs forintu, euro bylo za více než tři sta forintů, teď už je za dvě stě osmdesát.
LN: To je asi dobrá zpráva pro mnoho Maďarů a firem, jež mají hypotéky a úvěry v cizích měnách?
Ano, to je. Je to první dobrá zpráva.
LN: Otázka lidí takřka na celém světě je, kdy krize skončí. Kdy skončí krize v Maďarsku?
Maďarská ekonomika je jen malým kouskem světové ekonomiky, která se pohybuje jako jeden celek. Jsme velice závislí na vývoji německé ekonomiky. Podíl Německa na našem vývozu a dovozu je asi čtyřicet procent.
LN: U nás je to šedesát.
Sovětský svaz měl v dobách komunismu 43 procentní podíl na našem zahraničím obchodě a to bylo maximum a všichni tehdy mluvili o obrovském sovětském vlivu. Teď má Německo čtyřicet. Z toho vyplývá, že závisíme na vývoji německé ekonomiky.
LN: V Německu se předpokládá, že po tomto velice špatném roce bude ten příští už zase normální. Sdílíte tento optimismus?
Já myslím, že skutečností je, že jsme v minulých měsících dosáhli dna a že to co přijde, musí být už lepší.
LN: Máme před sebou prakticky jeden rok ve funkci. Co jde za ten rok udělat v maďarské zahraniční politice?
Zahraniční politika je takovou permanentní stavbou. Udělám, co bude možné, abych zlepšil image a prestiž Maďarska, které ztratilo část své předchozí dobré pověsti.
LN: Co například zlepšení vztahů se Slovenskem?
Vztahy se sousedními zeměmi jsou velice zvláštní sférou zahraniční politiky, tou nejvíce citlivou oblastí. Na rozdíl od ostatních oblastí zahraniční politiky, vztahy se sousedy zajímají všechny. Pokud jde o Maďarsko, je ve velice speciálním postavení. Máme celkem sedm sousedních států, což je po Německu nejvíc v celé Evropě. Já byl velvyslancem v Německu a tak jsem se tam něco o jejich diplomacii naučil. Němci nikdy nemluví o nějaké „sousedské politice“, ale mluví o Dánsku, Belgii, Polsku či Česku. Přesně tak se na to chci dívat já.
Maďarsko- slovenské vztahy jsou velice důležitý a velice citlivý problém. Jak pro Budapešť, tak pro Bratislavu. Vztahy se Slovenskem jsou velice speciální, úplně jiné než například s Rumunskem.
LN: A proč jsou vztahy mezi Maďarskem a Slovenskem nyní tak špatné?
Pokud se podíváte do počítače, tak vám u maďarsko-slovenských vztahů hned vyskočí seznam problémů. Já chci tento seznam zkrátit, jak to jen půjde. Byl bych naivní, kdybych si myslel, že tyto problémy vyřeším, ale mohu tento seznam zkrátit.
Mohl bych mluvit o mnoha aspektech, ale zastavím se u toho podstatného. Očekávali jsme zázraky od našeho společného členství v EU a NATO. Když jsme byli mimo, tak jsme sice mezi sebou měly nějaké problémy, ale ty měly zmizet, protože v unii a aliance jsme přece všichni bratři, sestry, přáteli.
Evropská unie má jeden zářný příklad a to jsou francouzsko-německé vztahy a všichni si myslí, že tento model lze automaticky napodobovat. Ale zapomínají na to, že tento model vznikl až po druhé světové válce, což by znamenalo, že pro jeho uskutečnění byl třeba předchozí velký válečný konflikt.
Pokud chceme německo-francouzský model uskutečnit, musíme si také uvědomit, kolik to stálo Francouze a Němce úsilí, mnoho investic, vytvořili mnoho společných firem, natočili spoustu filmů,učí se vzájemně své jazyky, atd.
Například ve francouzských poválečných filmech nejsou všichni Němci nacisté, je tam ukázán velký rozdíl mezi špatnými nacisty a dobrými Němci. Normální německý důstojník wehrmachtu je v nich vylíčen jako kladná postava, záporní jsou ti z SS. To všechno učilo Francouze, aby nezavrhovali Němce - část byla skutečně špatná, ale část byla dobrá. Také my musíme začít něco dělat.
Pokud jde o Slováky a Maďary, tak zjistíte, jak hodně toho máme společného. Máme dokonce i stejné písně, které Slováci zpívají slovensky a my maďarsky. Máme podobnou kuchyni, hudbu, tance, spoustu věcí. Máme společné historické dědictví, samozřejmě naše jazyky se velice liší.
Ale v principu by naše smíření mělo být daleko jednodušší, než Francouzů a Němců, kteří mezi sebou tvrdě válčili. Mezi Slováky a Maďary byste nějaké skutečné boje hledali jen velice těžko. Proto by naše usmíření mělo být lehčí, ale musíme pro to něco dělat.
Druhým bodem, o němž bych se zmínil, je skutečnost, že EU nemá žádné sankce proti krokům, které jdou proti smíření, proti těm, kteří tento model poškozují. Prvním testem byl Jörg Haider v Rakousku v roce 2001. Extrémní pravice byla náhle ve vládě a čtrnáctka tehdejších států EU se zmohla jen na velice nešťastnou akci v podobě jakýchsi sankcí.
LN: Je podle vás možné přirovnat Jörga Haidera se šéfem slovenské vládní Slovenské národní strany Jánem Slotou?
Ano, jsou tam některé podobnosti. Také tato strana hraje na nacionalistickou kartu a získává svoji popularitu útoky na jiný národ...jeden maďarský spisovatel to popsal slovy, že národní znamená bránit zájmy svého národa, nacionalismus, znamená útočit na jiný národ.
LN: Jak hodnotíte dosavadní české předsednictví a jak velkým problémem je pro jeho úspěch pád Topolánkovy vlády a nástup nového úřednického kabinetu uprostřed předsednictví?
Každé předsednictví je možné hodnotit až na jeho konci, ne uprostřed. Pokud jde o to, co vstoupí do historie, pak to jsou především nečekané situace, krizové momenty a jejich řešení. Co si zapamatuje svět z francouzského předsednictví? Jak Sarkozy reagoval na rusko-gruzínský konflikt.
LN: Česká republika přidělává EU problémy také svoji zdlouhavou ratifikací Lisabonské smlouvy. Maďarsko je zemí v mnoha ohledech srovnatelnou s Českou republikou. Proč se u vás o Lisabonskou smlouvu nevedly žádné spory a byla bez problémů a velice rychle ratifikována?
My se stále nacházíme na konci EU, někteří naši sousedé jsou členy unie, někteří ne. Máme proto srovnání, jak se žije lidem v zemích, které nejsou členy unie a jež členy jsou. Co znamená být v unii a nebo v ní nebýt. A výsledek je jednoznačný. Je stokrát lepší být v EU, než v ní nebýt. Česko je šťastnou zemí, které se ocitla uprostřed EU, a nemá žádné vnější hranice unie, kromě Ruzyňského letiště, jak jsem se dozvěděl.
Navíc, pokud sledujete Německo, to má vždy na výběr, jestli podnikne nějaký krok jako součást unie, nebo samo za sebe - protože je nejen členem unie, ale také světovou ekonomickou velmocí a velmocí i v mnoha jiných směrech. Může se rozhodovat mezi německou a unijní vlajkou. Země naší velikosti tyto možnost nemají. Nemáme šanci na stejný úspěch s EU v zádech, nebo bez ní, sami.
LN: Takže při ratifikaci Lisabonské smlouvy se rozhodujeme, zda chceme, nebo nechceme být v EU?
Byl jsem při to, když tento text vznikal. Není dokonalý. Ale je to nutná, nikoli dostačující podmínka. Je to politická realita, maximum, kterého jsme v současnosti schopni. Předchozí evropská ústava byla trochu více ambicióznější, trochu více federalistická. Lisabonská smlouva to trochu zredukovala, ale stále je to velice důležitý krok kupředu.
Já se někdy usmívám, když čtu některé komentáře k Lisabonské smlouvě, včetně těch od pana Klause, že evropské instituce získají moc a budou v unii dominovat. Pokud byste pracovali v Bruselu, měli byste zcela opačné pocity. Že to jsou členské státy, které všemu dominují. Že Evropská komise proti vůli členských států nezmůže vůbec nic. Členské státy jsou extrémně silné.
Další, spíše technickou otázkou je, jak uřídit EU se sedmadvaceti členy, když o všem podstatném rozhodují členské státy. Sedmadvacet je prostě příliš. A přitom jednota je potřeba, počínaje například energetickou politikou. Takže žádný strach před zmenšením role národních států. Národní státy jsou extrémně silné.
LN: Hovoříme spolu v den, kdy v Praze probíhá zakládající summit Východního partnerství. Nekazí si EU pověst, když se spojuje s takovými lidmi jako prezident Běloruska Lukašenko, nebo Ázerbájdžánu Alijev?
Máme na výběr mezi dvěma možnostmi. Můžeme čekat na ideální stav, čekat na ideální partnery, ideální mezinárodní situaci. Nebo na to nečekat. Ano, je to krizová oblast. Každá ze zemí Východního partnerství má nějaké svoje vážné problémy.
A my buď tomu budeme přihlížet, nebo se s tím pokusíme něco udělat. V závěrečné deklaraci se mluví o společných evropských hodnotách, ale neřeší se tam otázka budoucího členství těchto zemí v EU. Unie těmto zemím nic nediktuje, každá země má odpovědnost sama za sebe.
LN: Myslíte, že založení Východního partnerství v Praze byl pro EU historický moment a že se EU někdy může skutečně rozšířit na Kavkaz, nebo k Moskvě?
V zakládacím aktu EU je velice důležitá věta. Všechny evropské země mohou požádat o členství. Nikde se tam nevysvětluje, co ale počítat za Evropu. Vede se spor, jestli je Turecko v Evropě.
Když se na to podíváte ze striktně geografického hlediska, všechny země Východního partnerství jsou evropskými státy, o tom nelze pochybovat. Takže tady se nejedná o nějaké „východní“, ale „evropské partnerství“.
