Vladimir Putin byl u moci teprve osmý měsíc a na tuhle tragédii nebyl připraven. Nejdříve zmizel z mediálního prostoru a zapomněl, že v Rusku plní hlava státu také roli „otce“, který je po ruce vždy, když je lidem těžko. Jenže Putin byl tehdy na dovolené. A nepochopil, že ji má hned ukončit a dostavit se na místo katastrofy, na Barentsovo moře, řídit záchranné práce a utěšovat příbuzné, kteří prostřednictvím tehdy ještě svobodných médií mohli doslova v přímém přenosu sledovat, jak umírají jejich nejbližší.
ROZLÍCENÍ RUSOVÉ? UŽ DÁVNO NEBěhem patnácti let, která uplynula od chvíle, kdy se potopila ruská atomová ponorka Kursk, dokázal ruský prezident Vladimir Putin ovládnout média tak dokonale, že kdyby došlo k podobné události dnes, nikdo by si nedovolil vyzývat ho k přerušení zasloužené dovolené. Tehdy ale 72 procent Rusů obviňovalo ze smrti námořníků právě vládce Kremlu. Podle posledního sociologického výzkumu respektované ruské služby „Levada-centrum“ je dnes těch, kdo činí zodpovědného za tragédii Kursku právě Putina, 35 procent. Přitom stále není úplně jasné, proč jedna z nejmodernějších ponorek ruské flotily přesně před patnácti lety klesla ke dnu. Ještě více dohadů panuje o tom, proč ruské politické vedení a vojenské velení nepřijaly nabízenou pomoc Norů a Britů, kteří mohli zahájit záchranné práce operativněji, než to učinili sami Rusové. Navíc měli k dispozici lepší techniku. Právě tento fakt – Kreml povolil zahraničním potápěčům přiblížit se k ponorce až 18. srpna a fakticky se Norové a Britové dostali k trupu plavidla ještě o dva dny později – rozlítil tehdy ruskou veřejnost. |
Prezident mlčel po čtyři dny a celé Rusko ho za to tehdy odsoudilo. Manželky a matky námořníků, kteří zoufale z potopené ponorky vysílali signál SOS, prezidenta veřejně proklínaly. Stejně mu spílaly, když jen pár týdnů po havárii, v září 2000, v rozhovoru pro americkou televizní stanici CNN odpověděl na otázku slavného Larryho Kinga ohledně osudu ponorky s cynickým úsměvem slovy: „Potopila se.“
Za „neadekvátní“ označil Putinovo chování po havárii Kursku i poslední sovětský prezident Michail Gorbačov. Ten ale také zdůraznil, že taková katastrofa může mladého státníka mnohému naučit. A měl pravdu.
Tažení proti novinářům
Právě po Kursku datují znalci ruské žurnalistiky zahájení cíleného honu na novináře. Komentátor Sergej Parchomenko tvrdí, že „Kursk byl zlomem“ v Putinově vztahu k žurnalistice. „Tehdy pochopil, v čem spočívá rozdíl mezi svobodnými a řízenými sdělovacími prostředky,“ soudí Parchomenko. A protože ho svobodná média znemožnila, kritizovala, dávala hlas hysterickým manželkám námořníků a zpochybňovala oficiální verze, zahájil tažení, které má pro něj vynikající výsledek: dnes by se podle ruských mediálních expertů nemohlo stát, že by televize informovala o katastrofě stejně objektivně, jako tomu bylo v srpnu 2000. Všechny technologické katastrofy, které se odehrály poté, už měl Kreml pevně mediálně v rukách.
Ruská média zbožňují Kreml jako milenku, říká opoziční novinář |
Posun v manipulaci s veřejným míněním dokazuje i poslední sociologický výzkum. Když se sociologové v roce 2000 ruských občanů ptali, zda vedení země udělalo vše pro záchranu námořníků z Kursku, 72 procent dotázaných řeklo rozhodné „ne“. Dnes na stejnou otázku odpovídá shodně pouze 35 procent Rusů. Koresponduje to s Putinovou rostoucí popularitou, která je rekordní i přesto, že ekonomická kondice země se v důsledku klesajících cen ropy prudce zhoršuje.
Od roku 2000 přibývá občanů spokojených se vším, co Putin dělá a říká. Ruské sdělovací prostředky, v současnosti zcela ovládané Kremlem, už ani ve dnech smutného výročí nespekulují nad verzemi tragédie, která dodnes nebyla řádně vyšetřena, a pokud ano, veřejnost o tom nemá dost informací. Pouze na internetu se objevují stále pochybnosti o oficiální interpretaci události: údajně došlo k technické závadě na jednom z torpéd, které explodovalo a vyvolalo další výbuchy. Rusové ihned zahájili záchranné práce, i když prý většina námořníků zemřela hned při explozích a zbylí bezprostředně po nich. Státní televize dnes už rozhodně nebude jitřit emoce informacemi o dopisech, které námořníci psali – z nich vyplývá, že po explozi bylo ještě nejméně 23 mužů naživu, že se ve snaze vydržet, než přijde záchrana, uchýlili do 9. oddělení, že vody přibývá a vzduch jim stačí ještě tak na jeden den.
Tragická souhra náhod
Ani o přesných příčinách katastrofy dnes ruská média nepochybují. Jenže podle kapitána Igora Kurdina, předsedy Petrohradského klubu námořníků, řada podrobností nebyla zveřejněna.
Na ponorce byla instalována tzv. tlustá torpéda s dostřelem 50 kilometrů, která byla původně vybavena jadernou hlavicí. V 90. letech minulého století byl jejich počet snížen a hlavice z těchto torpéd byly odstraněny. Ovšem torpéda zůstala. Vojenské cvičení, kterého se Kursk účastnil, bylo mj. určeno ke zdokonalení střelby právě těmito torpédy na skupinu lodí protivníka.
Tady může být podle Kurdina příčina neštěstí – posádka ponorky neměla se střelbou těmito torpédy žádnou zkušenost. Navíc byl srpen a brigáda, která ponorku připravovala na manévry, střídala tu, která byla právě na dovolené. A také neměla velké zkušenosti s daným typem zbraní. Takže si nemusela všimnout defektu. Až později se zjistilo, že deset kusů z této série torpéd vyrobených v Almaty mělo závadu. Je pravděpodobné, že závadné bylo i torpédo, které se stalo osudným námořníkům z Kursku.
Tragédie ponorky Kursk po 10 letech: nikdo nebyl potrestán |
Proč se o těchto podrobnostech, vrhajících i po 15 letech světlo na tragédii 118 mužů, v ruském oficiálním tisku nic nepíše? Protože kde je nalezena příčina, nastává hledání odpovědného viníka. A následuje trest. Putin tehdy nebyl zjevně připraven zahájit radikální reformu spojenou s kádrovými čistkami v armádě prolezlé korupcí a protekcionismem. Naopak, armádu i tajné služby učinil od počátku svými nejbližšími spojenci při ovládnutí země a zkrocení rodícíse občanské společnosti.
Státní agentura TASS sice uvádí, že za Kursk zaplatili svými funkcemi četní vysoce postavení důstojníci ruské flotily (např. velitel Severní flotily, admirál Vjačeslav Popov), ale do vězení za smrt 118 mužů nešel nikdo, ačkoliv je v Rusku možné se za mřížemi ocitnout například za účast na nepovolené pokojné demonstraci.
