To, o čem někteří evropští politici včetně českého premiéra Andreje Babiše v posledních měsících mluvili nekonkrétně – totiž že klíčem k omezení migrace z Afriky do Evropy má být „řešení problémů“ přímo na území afrických států – řekl Günter Nooke, zvláštní pověřenec německé kancléřky Angely Merkelové pro Afriku, natvrdo a zřetelně. Podle jeho názoru by proud afrických běženců zmírnila a hospodářský rozvoj nastartovala západními státy financovaná výstavba úplně nových měst na území Afriky.
Petříček chce zahraniční politiku, která prosazuje lidská práva, chce se zaměřit i na Afriku |
Podle Nookeho vize, již formuloval v interview pro BBC, by to fungovalo následovně: příslušná africká země by určité území pronajala zahraniční entitě (státu či mezinárodní organizaci typu Světové banky), která by na tomto území mohla svobodně stavět a podnikat podle svých pravidel po dobu 50 let. S tím, že management takových území by byl „západní“, včetně technologií, pracovních postupů, administrativy apod., většinu pracovníků by však tvořili Afričané.
Zóny typu Hong Kong
Plán kancléřčina pověřence zapadá do trvale vysokého zájmu německých politických špiček o dění v Africe. Naposledy se Merkelová vydala na africkou cestu koncem srpna a navštívila Senegal, Ghanu a Nigérii. Agendě vždy dominují témata ekonomického rozvoje a migrace.
Nookeho plán není zcela originální, s velmi podobnou teorií takzvaných „charterových měst“ přišel již před deseti lety americký ekonom a držitel Nobelovy ceny Paul Romer. Podle Romerovy vize by se taková města měla díky efektivnější správě stát motorem růstu, který by se posléze přeléval do svého okolí – a mimo jiné pomohl stabilizovat obyvatelstvo příslušné země. Představa amerického ekonoma se blížila konceptu pokročilejších zvláštních ekonomických zón typu Hongkongu. Ten byl pod britskou správou, ač obklopen čínským územím, po více než 150 let a jeho hospodářská prosperita je přesvědčivá. Romerovy „póly růstu“ chtěla nedávno vyzkoušet v praxi vláda středoamerického Hondurasu, nakonec však od projektu odstoupila.
Jenže Günter Nooke je na rozdíl od Romera aktivní politik, a jeho slova proto vzbudila okamžité reakce. Od těch předvídatelně odmítavých, jež hovoří o „novém, plíživém kolonialismu“, až po úvahy o tom, do jaké míry by takový koncept mohl realisticky fungovat.
Dobrovolný kolonialismus
Nookeho představu Evropany řízených „center růstu“ promptně odmítla Africká unie. „Považujeme to za lenivou odpověď na problém zvaný migrace... Afričané by se museli vzdát své suverenity a podřídit se správě mezinárodních organizací, což nechceme,“ řekla Leslie Richerová, ředitelka komunikace Africké unie.
Africké elity – alespoň ty vědecké – by ale nutně být proti nemusely. Carol Musyoková, podnikatelka a akademička z prestižní keňské univerzity Strathmore Business School, se k věci staví pragmaticky. „Jistěže by to bylo něco jako dobrovolný kolonialismus. No a co? Podívejte se, kolik afrických států od roku 1960 uspělo s tím, aby se lidem v jejich zemích vedlo lépe – skoro žádný. Tak chcete lepší život, nebo ne?“
Ti, kdo ve 20. století bojovali za samostatnost afrických národů, se při těchto slovech nejspíše obracejí v hrobě; pohled na čísla ovšem dává Musyokové neúprosně za pravdu. Podle metodiky Mezinárodního měnového fondu z 20 nejchudších států světa (měřeno paritou kupní síly) se jich na území Afriky nachází hned 17; v nejhorší desítce jsou pak pouze státy černého kontinentu. Řadu afrických zemí drtí dlouhodobé válečné konflikty a epidemie nakažlivých nemocí. To vše dohromady vyvolává silný tlak na emigraci, z níž část míří do Evropy.
Existuje ale i seriózní kritika Nookeho plánu, oproštěná od politických předsudků. Podle Kena Opala z americké Georgetownské univerzity ve Washingtonu by existence takových měst nutně vyvolala silnou vnitřní migraci a pravděpodobně též napětí kvůli paralelní existenci odlišných právních systémů. „Přes všechen chaos a korupci se domnívám, že lepší cesta je dopracovat se k rozvoji skrze investice do místních institucí, ne je obcházet,“ uzavírá Opalo.
