Již před letošními volbami měl Robert Fico pověst nejúspěšnějšího politika v novodobých slovenských dějinách. Dokázal čtyřikrát vyhrát volby a třikrát sestavit vládu. V sobotu zvítězil popáté. Tím zároveň završil svůj velký politický návrat a odčinil tak největší potupu, jíž se mu za jeho dlouho politickou kariéru dostalo 15. března 2018.
Fico se vrací. Jeho Smer s náskokem ovládl slovenské volby, obsadí čtvrtinu křesel v parlamentu |
Tehdy musel odstoupit v důsledku masových demonstrací, které zasáhly celé Slovensko po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Začaly totiž vycházet najevo první informace o těsném napojení politiků jeho strany Smer-slovenská sociálna demokracie na kontroverzní podnikatele. Právě rešerše o jejich aktivitách se staly Kuciakovi osudnými.
Premiér Fico považoval masové protesty za nepřípustný nátlak ulice, označoval je za aktivity neziskových organizací placených americko-maďarským finančníkem Georgem Sorosem. Nakonec to však vzdal. Když přebíral od svého velkého rivala, tehdejšího prezidenta Andreje Kisky odvolávací dekret, prohlásil směrem k hlavě státu: „Já, neodcházím, buď klidný, pane prezidente.“
Výsledky parlamentních voleb na Slovensku v roce 2023.
Trvalo to ovšem o něco déle, než si Fico přál. V roce 2020 jeho strana prohrála volby, které se nesly v atmosféře jakéhosi zúčtování s dlouholetou vládní stranou Smer. Krátce na to se od ní navíc odštěpila skupina okolo expremiéra Petra Pellegriniho, kteří založili vlastní stranu s názvem Hlas-sociálna demokracia. Slovenští političtí analytici očekávali, že „Smer s lidskou tváří“ postupně převezme Ficovy voliče a bývalý premiér přestane hrát ve slovenské politice roli.
Babiš přeje Slovensku vládu tvrdě hájící zájmy občanů, Fiala dobrou vládu |
Fico se ovšem nevzdal a objevil pro sebe nové téma, jímž byl odpor proti vládním opatřením v boji proti covidové pandemii. Stylizoval se do role „tribuna lidu“ a obhájce svobody, který začal svolávat protestní shromáždění proti vládní politice. Stále častěji přitom přebíral postoje a názory, které byly do té doby charakteristické pro nejrůznější alternativní média šířící mnohdy konspirační teorie. V tomto duchu pokračoval i poté, co Rusko koncem února loňského roku přepadlo Ukrajinu. Odmítl přisoudit Moskvě jednoznačnou vinu za konflikt a kritizoval slovenské vlády, že Ukrajině dodávaly zbraně. Proto již avizoval, že pokud vyhraje volby, Slovensko s tím přestane.
59letý Fico pochází ze západoslovenských Topoľčan. Jeho spolužáci z gymnázia ho v nejrůznějších rozhovorech líčí jako zapáleného marxistu. Během studia na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě se stal členem Svazu socialistické mládeže (SSM) a vstoupil do komunistické strany. Byl tehdy považovaný za nadějnou kádrovou rezervu. Sametová revoluce roku 1989 otevřela paradoxně i jemu dveře na Západ, absolvoval několik studijních pobytů k tématu evropského práva a lidských práv. Zastupoval Slovensko před Evropským soudem pro lidská práva v Štrasburku. V roce 2001 obhájil habilitační práci a stal se docentem.
Horká slovenská kaše: Fico neděsí své odpůrce tak jako kdysi Mečiar, volby ukážou, zdali se přepočítali |
Poslancem parlamentu se stal poprvé v roce 1992 za Stranu demokratickej ľavice (SDĽ), která vznikla přejmenováním slovenských komunistů. Již tehdy na sebe upozornil nacionalistickými názory, když v rámci širokého spojenectví proti autoritativními premiérovi Vladimíru Mečiarovi odmítal spolupracovat se stranami hájícími zájmy maďarské menšiny. Odůvodňoval to tím, že se údajně pokoušejí otvírat tak zvané Benešovy dekrety. Později SDĽ opustil a založil stranu Smer.
Poprvé s ní vyhrál volby v roce 2006 a vytvořil vládu se Slovenskou národní stranou (SNS) a Mečiarovým Hnutím za demokratické Slovensko (HZDS). Během jeho prvního mandátu zavedlo Slovensko euro, ač sám Fico to původně odmítal. Prosazoval politiku štědrého státu, snažil se zmírnit řadu reforem předchozích pravicových vlád. V zahraniční politice na sebe několikrát upozornil výpady vůči Maďarsku. Už tehdy se ukázalo, že Fico dokáže být názorově velmi pružný. Když bylo třeba, byl sociální demokrat, centrista, populistický národovec nebo si najednou vzpomněl, že v mládí občas ministroval v kostele.
Dlouhá léta dominoval Robert Fico slovenskou politiku a prakticky neměl konkurenta. Když vytvořil v roce 2012 jednobarevnou vládu Smeru, zdál se být na vrcholu své kariéry. V roce 2014 se proto rozhodl kandidovat na prezidenta. Souboj o nejvyšší úřad v zemi ovšem nečekaně prohrál s podnikatelem a filantropem Andrejem Kiskou. Jejich osobní vztahy zůstaly po celou dobu mrazivé.
Přeneslo se to i na Kiskovu nástupkyni, prezidentku Zuzanu Čaputovou, která podobně jako on přišla do čela státu z prostředí mimo politiku. Z pohledu Fica byli Kiska i Čaputová výsledkem selhání systému a on jim dával najevo, že podle něj nemají v politice co hledat. Svůj nejnovější volební triumf tak může předseda Smeru považovat i jako dodatečné vítězství nad nimi.
Robert Fico je ženatý a má jednoho syna, se svou manželkou ovšem nežije.
