3. září 2017 16:50 Lidovky.cz > Zprávy > Svět

Tváří v tvář milionu vojáků. Jižní Koreu dělí od Kima jen lysá kopcovitá krajina

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 17Diskuse
Severokorejští vojáci | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Severokorejští vojáci | foto: Reuters

PANMUNDŽOM Bill Clinton kdysi prohlásil, že je to nejděsivější místo světa. A možná měl pravdu. Je skutečně cosi nesmírně děsivého na tom stát tváří v tvář jedné z nejpočetnějších armád světa, čítající přes milion vojáků v pohotovosti pod taktovkou mladičkého diktátora, a vědět, že jediné, co člověka od nich jen zdánlivě dělí, je pásmo lysé kopcovité krajiny.

Holá scenérie je už z dálky vodítkem, že na sever odsud se rozkládá nejizolovanější stát světa: Severní Korea. Obyvatelé země zbídačené takřka sedmi dekádami totalitní vlády dynastie Kimů veškeré stromy ze severní strany hranice vykáceli, aby měli ve zdejších krušných zimách čím topit.

S vědomím toho, že každý sebemenší incident tu hrozí přerůst v konflikt nedozírných následků, tu úterní balistická zkouška, při níž Pchjongjang odpálil na vzdálenost 2700 kilometrů raketu, o níž se spekuluje, že je vůbec poprvé schopna skutečně nést jadernou hlavici, dostává zcela novou dimenzi. Za zvlněným terénem na horizontu je pak připraveno dělostřelectvo mající na mušce sotva 50 kilometrů vzdálenou desetimilionovou megalopoli Soul.

V délce 248 kilometrů a šířce čtyř kilometrů se odsud krajinou táhne země nikoho. Ponuré memento studené války, které kopíruje takřka identicky 38. rovnoběžku, podél níž si Korejský poloostrov rozdělily ještě na sklonku druhé světové války mocnosti. Tisíce kilometrů odsud, na mapě z časopisu National Geographic.

S tím, jak se stahovala japonská vojska, postupoval ze severu poloostrova Sovětský svaz az jihu pro změnu Američané. Velmi záhy se ale ukázalo, že dohoda z Jalty, která předpokládala jeho společnou správu ještě s Čínou, neskýtá žádný konkrétní plán, jak si území rozdělit. Americké ministerstvo zahraničí proto v srpnu 1945 zadalo vymezení hraniční linie dvěma mladým úředníkům.

Přeběhl, ale musel zabít

„Ani jeden z nás nebyl odborníkem na Koreu, ale připadalo nám, že Soul, hlavní město, by mělo připadnout do amerického sektoru. Věděli jsme také, že americká armáda byla proti tomu okupovat rozsáhlé území. Na mapě v National Geographic jsme severně od Soulu tedy hledali vhodnou dělicí linii, ale nemohli jsme najít žádnou přírodní. Viděli jsme tam ale 38. rovnoběžku a rozhodli se doporučit ji. Naši velitelé to přijali bez velkého dohadování a překvapivě stejně tak i Sověti,“ vzpomínal Dean Rusk, pozdější ministr zahraničí, na osudný srpen 1945 v pamětech. Je přitom smutnou ironií, že na této linii jen pramálo změnila krvavá tříletá válka, která se rozhořela o pět let později a jež stála podle odhadů mezi dvěma a šesti miliony životů. Na obou stranách demarkační linie se dnes v šířce dvou kilometrů z každé strany rozkládá demilitarizovaná zóna. Navzdory názvu jedno z nejvíc militarizovaných míst světa. Jen z jihokorejské strany je na tomto území položeno na 15 tisíc min, které ohraničují každých 100 až 200 metrů strážní věže, následované několika řadami protitankových valů a liniemi ostnatého plotu. I přesto čas od času toto smrtící pole někdo ze severu překoná ve snaze uniknout z totalitní země. „Naposledy asi před měsícem takto přeběhl jeden voják. Musel při tom ale zabít své dva druhy,“ líčí vojín Pak z jihokorejské bezpečnostní jednotky nad plastickým modelem okolní krajiny z observatoře Dora. Betonového kolosu posazeného nad jihokorejskou částí zóny, jenž na sklonku 80. let otevřeli vojáci turistům.

Zajímá hlavně starší ročníky

„Denně sem zamíří asi 2000 návštěvníků, o víkendech i víc,“ říká mladý vojín ráznou dikcí s americkým přízvukem. Zatímco gestikuluje nad mapou, hrne se zrovna na vyhlídku z autobusu další zájezd turistů. Převažují Korejci, hlavně starší ročníky. Cizinci by se dali spočítat na prstech jediné ruky.

Turisté sem smí jen v organizovaném zájezdu. Místa jsou ale omezená a často vyprodaná. Navíc nejde vůbec o levnou záležitost – ceny začínají v přepočtu na asi 1700 korunách, někdy šplhají i na dvojnásobek.

Blíže nejstřeženější hranici světa se ale běžný smrtelník dostat už nemůže, a tak se i skupinka tří drobounkých Korejek, všechny přes 80 let, natahuje přes tlustou zeď venkovní terasy a pokouší se dohlédnout na nedalekou severokorejskou ves.

Na základě dohody o neútočení z roku 1953 (mírovou smlouvu Sever s Jihem nikdy nepodepsaly) se v čtyřkilometrovém nárazníkovém pásmu smí nacházet jen dvě vesnice, jedna z každé strany. Pouhých 350 metrů od demarkační linie tak na jih od ní leží Desong-dongu, v překladu Vesnice svobody, jejíž obyvatelé se živí především pěstováním rýže. Kvůli riziku, které den co den podstupují, nemusí platit daně a místní muži nemusí jako jediní sloužit v armádě.

Ani ne kilometr severně od ní se rozkládá Kidžong-dong, v překladu Vesnice míru. Na Jihu jí ale nikdo neřekne jinak než Vesnice propagandy. Zářivě nabarvené budovy, nad nimiž se vypíná 160metrový stožár s takřka 300kilovou vlajkou KLDR, kypí životem jen zdánlivě. Světla se rozsvěcí pokaždé ve stejnou hodinu a většinu času tuto ves nikdo trvale neobýval. Má se za to, že jen načas se tam nastěhovala část severokorejských dělníků z jihokorejských továren v nedalekém průmyslovém komplexu v Kesongu, jedné z ojedinělých ukázek spolupráce mezi znepřátelenými zeměmi.

I ta už je však minulostí. Ve světle neutuchajícího rozvoje nukleárního a raketového programu Pchjongjangu loni vláda v Soulu rozhodla o uzavření komplexu. S tím, jak utichly stroje v Kesongu, rozléhají se přes hranici už jen hlasy z obřích tlampačů na obou stranách linie, lákající ke zběhnutí vojáky a obyvatelstvo nepřítele.

  • 17Diskuse


Ivana Milenkovičová

Autor

Ivana Milenkovičováivana.milenkovicova@lidovky.czČlánky


Najdete na Lidovky.cz