"Většina mezinárodních organizací se soustředí na uprchlické tábory, ne na ostatní Syřany. Situace je tady opravdu mizerná," stěžuje si Jordánec, otec čtyř synů a jedné dcery. Kdysi prý žilo ve vesnici a jejím okolí asi 15 000 lidí, nyní jich je kvůli uprchlíkům o 7000 více. Začínají se tedy projevovat problémy zejména s nedostatkem vody, které často vedou i ke konfliktům mezi Jordánci a Syřany.
VÁLKA V SÝRII: |
Také školy jsou přeplněné, v minulosti bylo v jedné třídě 25 dětí, nyní jich je 50. Ředitelé škol se s tím snaží nějak vypořádat, a tak často mají dopolední výuku pro Jordánce a odpolední pak pro Syřany. "Máme jen jedno zdravotní středisko a kvůli většímu počtu obyvatel lékaři nezvládají poskytovat všem dostatečnou péči. Někdy docházejí i léky," popisuje Nidál. Jak dodává, jordánská vláda jejich obec finančně podporuje, tyto peníze však nestačí.
V Jordánsku se nyní nachází okolo 600 000 syrských uprchlíků. Necelých dvacet procent jich žije v uprchlických táborech. Tím největším je Zaatarí se 100 000 utečenci (na snímku).
'Musel jsem je vzít k sobě'
Na druhou stranu i přes různé konflikty, nedorozumění a zvýšené výdaje bylo před více než rokem jeho rozhodnutí jasné: své příbuzné nemůže nechat v uprchlickém táboře. "Nemohl jsem přijmout, že moje rodina bydlí v táboře, musel jsem je vzít k sobě," říká neustále pokuřující Jordánec, který kdysi pracoval pro armádu a nyní je v důchodu, nicméně stále pobírá vojenskou rentu.
Syrský manželský pár bydlí přímo ve stanu na jejich zahradě. Vodu a elektřinu si berou z jejich domu. Pocházejí z okolí Homsu a jak žena vysvětluje, to je i další z důvodů, proč nemohli zůstat v táboře. Tam totiž žijí úplně jiní lidé z oblasti Dará. "Navíc to tam bylo špinavé a neorganizované," popisuje mladá Syřanka. S Nidálovou rodinou byli v kontaktu již před válkou, jsou prý něco jako vzdálení bratranci a sestřenice.
Do stanu rozděleného na dvě místnosti prosvítá slunce, v létě v něm prý bývá až kolem 50 stupňů, v zimě se zase potýkali se sněhem. Na zemi jsou matrace, polštáře a koberec, v rohu mají neustále puštěnou televizi. Z Homsu prý odešli před více než rokem a trvalo jim týden, než dorazili do Jordánska. "Báli jsme se, nemohli jsme chodit ven, všude se bojovalo," říká žena. Jak ale hned dodává, vrátit zpátky domů se určitě chce.
ČTĚTE TAKÉ: |
'Bašár nás jde zabít'
Druhá rodina se třemi dětmi žije za domem, nikoli ve stanu, ale ve dvoupokojovém přístřešku. "Přišli jsme před rokem, museli jsme všechno opustit a jít do neznáma, bylo to těžké," říká otec Farhán. Nejdříve opustili svůj dům a žili asi rok v okolí Homsu, i situace tam se ale začala rychle zhoršovat. "Byla jsem těhotná a naši vesnici bombardovali, schovali jsme se do jeskyní, a pak jsme jen vzali děti a utíkali," doplňuje ho manželka Manál. Jejich děti se prý teď bojí každého letadla. Bašár nás jde zabít, říkají.
Děti mluvily o válce v Sýrii. Za zády jim vybuchl granát:
Cesta pěšky pouští trvala několik dní a ve strachu před útoky se pohybovali většinou v noci. Když dorazili do Jordánska, Manál potratila. "Nyní jsem ale zase těhotná," dodává mladá žena a na její tváři se objevuje úsměv. Po třech dcerách, tříleté, čtyřleté a šestileté, doufají, že teď by to mohl být syn.
I oni mají v rohu hlavního pokoje televizi, jinak jsou zde jen matrace na zemi. Jídlo si většinou kupují za poukázky, které dostávají od humanitárních organizací. Jejich hodnota se pohybuje okolo 20 jordánských dinárů (560 Kč) na osobu na měsíc. "Většinou kupuji rýži, olej, čaj, cukr," vypočítává žena, zatímco rozlévá všem přítomným do malých skleniček jejich tradiční kávu. Sedí se na zemi, bez bot.
Humanitární organizace z celého světa pracují na tom, aby se podmínky v Zaatarí zlepšily. Zatímco zpočátku žili všichni ve stanech, dnes je v táboře na 25 000 obytných kontejnerů (jeden z nich stojí 2500 dolarů) a jen asi 3000 rodin má ještě stan.
'Bojím se, že se už nevrátíme'
Oba manželé neopomínají vynachválit pohostinnost, kterou jim Jordánci poskytují. Jak říkají, jejich pobyt v Jordánsku může být ještě hodně dlouhý. "Bojím se, že už se nebudu moct vrátit," přiznává Manál. V Sýrii má prý celý zbytek rodiny, se kterou se snaží být alespoň přes telefon v kontaktu.
Stejně jako Jordánec Nidál i jeho žena Nadžáf má jasno v jednom: Syřanům prostě museli poskytnout přístřeší. "Tady každý, kdo má u sebe místo, někoho ubytuje," říkají. Na pozemcích, které vlastní za městem, bydlí dalších pět syrských rodin. V obci Nadžáf navštěvuje kurzy čtení, psaní a literatury pro ženy, společné pro Jordánky i Syřanky.
"Cílem není jen se něco naučit, ale také aby se ženy sblížily," popisuje. Vztahy jsou prý mezi nimi dobré, přiznává ale, že někdy to není jednoduché. "Všude vidíte spoustu cizích tváří, je to jiné, cítíte se určitým způsobem omezeni," uzavírá Jordánka.
