S každým centimetrem stoupající hladiny za stále ještě budovanou hrází největší africké přehrady roste i napětí mezi Egyptem, Etiopií a Súdánem. Spor o to, jak nakládat s vodou z Modrého Nilu, potvrzuje starší varování mnohých prognostiků: budoucí rozmíšky i války mezi státy a národy se nepovedou jen kvůli idejím či moci, ale stále více také kvůli nedostatkovým zdrojům. Voda je mezi nimi.
„Začalo období dešťů. To je ideální čas pro plnění přehrady. Probíhá to jako přírodní proces.“ Těmito slovy vysvětlil Sileši Bekele, etiopský ministr pro vodu, zavlažování a energii, proč se v minulých dnech za ještě nedokončenou hrází budované Velké etiopské renesanční přehrady začalo vytvářet přehradní jezero.
Súdán a Egypt si stěžují, že Etiopie začala naplňovat svou obří přehradu. Ta to odmítá, prý jen hodně napršelo |
To se ale nelíbí státům, které leží níže po toku Nilu a pro něž je dostatek vody z největší africké řeky životně důležitý, tedy Súdánu a Egyptu. Zejména Egypťané se obávají, že snížený průtok vody v Nilu může mít hlavně na zemědělskou populaci devastující účinky. Ve stomilionové zemi je již nyní vody kritický nedostatek. A měření v súdánské metropoli Chartúmu prokazují, že vody teď korytem teče mnohem méně, než je v tomto období běžné.
Modrý Nil vytékající z jezera Tana na Etiopské vysočině je jednou ze dvou hlavních zdrojnic Nilu; tou druhou je Bílý Nil. Pro hydrologické poměry na dolním toku řeky je rozhodující právě Modrý Nil, který v letním období vysokých srážek dodává do koryta „spojeného“ Nilu asi tři čtvrtiny vody. To je teď kvůli napouštění přehrady, jejíž hráz roste jen asi 15 kilometrů nad etiopsko-súdánskou hranicí, ohroženo.
Jednání zkrachovala
Snaha o konsenzus ohledně nakládání s nilskou vodou v nové situaci trvá stejně dlouho jako stavba velké etiopské přehrady, tedy od roku 2011. Úhelným kamenem dohody měla být garance minimálního průtoku na dolním, tedy egyptském úseku toku. Počátkem tohoto roku ale rozhovory mezi Egyptem, Etiopií a Súdánem zprostředkované USA zkrachovaly a smlouva nakonec podepsána nebyla.
Nahoře je fotka z 26. 6., dole z 12. 7.
Etiopané to odůvodňovali tím, že za základ trojstranné dohody nelze brát smlouvu mezi Egyptem a Súdánem o nakládání s nilskou vodou z roku 1959. Ta přiznává Egyptu právo na většinu nilského průtoku. K neúspěchu podle Etiopie vedlo prý i to, že „Američané přestali být ve sporu neutrální“.
Záhy po nezdaru jednání rétorika zejména na egyptské a etiopské straně řádně přitvrdila. Etiopané začali zdůrazňovat „svrchované právo na nakládání s vlastními přírodními zdroji“, zatímco podle Egypťanů se jedná o „existenciální hrozbu“ pro jejich zemi. Egyptský ministr zahraničí Sámih Šukrí dokonce prohlásil, že pokud nedojde k dohodě, mohlo by to vyústit ve válku. O průlom se nyní hodlá pokusit Africká unie.
Cesta k modernitě?
Etiopská vláda na domácím politickém hřišti projekt velké renesanční přehrady „prodává“ jako stavbu, která výrazně přispěje ke zlepšení životní úrovně milionů obyvatel. A má s touto vizí úspěch: stavbu přehrady podporuje naprostá většina populace a o lecčem svědčí i fakt, že velká část nákladů na velmi drahou stavbu (v přepočtu asi 110 miliard korun) je financována z vládních dluhopisů, které nakupovali řadoví Etiopané.
Makroekonomicky se Etiopii sice v posledních letech nebývale dařilo (průměrné meziroční přírůstky HDP činily v minulé dekádě téměř 10 procent), nicméně v přepočtu na obyvatele země stále zůstává mezi nejchudšími státy světa. Infrastruktura je na ubohé úrovni, a právě to by měla přehrada změnit.
Po plném najetí turbín přehrada zdvojnásobí etiopskou produkci elektřiny, což by mělo pomoci napojit miliony lidí na elektrickou síť – v současnosti si tohoto „luxusu“ může dopřát ani ne polovina populace. Část vyrobeného proudu bude Etiopie prodávat do ciziny, zejména do Súdánu, což by mělo zemi přinést dodatečné finance potřebné na další infrastrukturní projekty.
Než k tomu dojde, budou si ale Etiopané muset ještě počkat. Vzhledem k obrovským parametrům stavby – objemem zadržené vody se velká renesanční přehrada stane největší v Africe a jednou z největších na celém světě – bude napouštění do plné kapacity trvat nejméně pět let, spíše však déle. To mezitím stavebním dělníkům umožní dobudovat hráz a veškeré technické zázemí.
