Pihovatý banán, jablko tak nějak divně šišaté, mrkev křivá, malá, dvounohá nebo málo oranžová... Ještě na poli a nejpozději v supermarketu, pro který byly určeny, se tyhle potraviny zničí. Zaorají, zkompostují nebo rovnou vyhodí. Ne proto, že by se nedaly jíst. Chutnají stejně jako jejich vymodelovaní „kolegové“. Jen nejsou dost hezké.
Krása totiž prodává, což ví každý dobrý marketér. A netýká se to jen lidí, úplně stejně tahle poučka platí i pro potraviny. Stačí malá odchylka od normálu, aby je spotřebitel odmítl – nebo to aspoň tvrdí obchodní řetězce, a proto takové potraviny na své pulty raději ani nepouštějí.
Křivá polévka
„Požadavky na vzhled ovoce a zeleniny jsou nesmyslně přísné, pravidla nastavují obchodní řetězce,“ říká Adam Podhola z iniciativy Zachraň jídlo, mezi jejíž nejviditelnější aktivity patřila Hostina pro tisíc pořádaná v roce 2013 či Křivá polévka z loňského září, prostřednictvím kterých se organizace snažila informovat veřejnost mimo jiné o množství kvalitního jídla, jež kvůli svému nedostatečnému vzhledu zůstává ležet na poli.
Akce skupiny Zachraň jídlo upozornila na plýtvání potravinami a legislativu, která ztěžuje darování jídla potřebným
„Od zemědělců jsme se během našich setkání dozvěděli šokující čísla. Například počítají s tím, že když vysadí 25 tisíc květáků, reálně jich prodají 15 až 16 tisíc. Zbytek nebude kvůli vzhledu vyhovující, a je tudíž neprodejný. Jen malá část ze zbytku se zamrazí, ostatní se vyhodí,“ dodává Podhola.
Že velké množství produktů skončí v odpadkovém koši ještě dřív, než se vůbec dostanou k zákazníkovi, je ale jen menší část problému. Stejnou měrou se o plýtvání jídlem zasazujeme my, spotřebitelé. Zvykli jsme si na nekonečný výběr, řetězce tak od všeho objednávají raději trochu víc (jen aby nechybělo!) a své pulty plní k prasknutí až do pozdních zavíracích hodin. Jakmile má ovšem zboží nepatrně porušený obal či se blíží doba jeho spotřeby, už ho – logicky – nechceme.
Supermarkety nutí zemědělce plýtvat. 'Křivá' zelenina vadí |
V restauratérství a cateringu je vcelku zaběhanou praxí servírovat jídla víc, než je možné sníst. Aby na rautovém stole došlo jídlo, byť by to bylo jen chvíli před koncem akce, je pro řadu firem nemyslitelné. Co se nesní, automaticky se vyhodí.
Ani ty potraviny, které projdou náročným sítem výroby, distribuce a prodeje, však nemají vyhráno – úplně stejně jako na všech ostatních úrovních totiž jídlem plýtváme v domácnosti: vyhazujeme občas i takové, které je naprosto v pořádku, není ani prošlé, ani nijak zkažené. Do popelnice míří třeba jen proto, že už na ně nemáme chuť nebo že lednice nabízí spoustu dalších dobrot a my nevíme, po čem sáhnout dřív.
Často totiž chybujeme už ve chvíli, kdy potraviny v obchodě dáváme do košíku – příliš neplánujeme a naopak podléháme výhodným akcím typu 1+1 zdarma, aniž bychom pak jídlo stačili zkonzumovat.
Pro úplnost ale zbývá dodat ještě druhou stránku věci. K plýtvání nutí i samotný systém. Jako příklad mohou posloužit předpisy pro restaurace či závodní a školní jídelny. Dříve bývalo běžné, že u řeznictví stála hospoda a vzadu v chlívku choval majitel prasata. Co se neprodalo nebo co hosté nechali, zkrmilo se vepříkům, kteří, když dorostli do žádoucí váhy, skončili opět na pultech řeznictví či v žaludcích hostů v hospodě. A tak pořád dokola.
Místo popelnice do restaurace. Jak vypadá boj proti plýtvání jídlem v praxi? |
Podobně to bylo se slepicemi, které – řečeno moderní terminologií – by měly být vyhlášeny vrchními recyklátorkami. Sezobou veškeré přebytky, a ještě za to snesou vajíčka. Dnes prakticky nic ze stravovacích zařízení do korýtek domácího zvířectva putovat nesmí. Odpad – byť jde zhusta o čerstvé, avšak nedojedené jídlo – je třeba likvidovat dle předpisů, zkrmovat jej je zakázáno. To, co bylo dříve osvědčené, praktické a šetrné, zapovídají normy Evropské unie. Po pravdě řečeno, zejména na venkově má spousta hostinských stejně „své odběratele“, jenže riskují vysoké pokuty a napřímo tuto praxi nikdy nepřiznají.
Suma sumárum – vyhozené nebo jinak znehodnocené potravy je hromada: až třetina veškerého na světě vyprodukovaného jídla – alespoň to tvrdí FAO, Organizace pro výživu a zemědělství. Kdo má raději ilustrativní příměry, bude se mu líbit následující údaj od FAO: Jen potraviny vyhozené v Evropské unii – ročně je to 90 milionů tun jídla, tj. 180 kilogramů na osobu – by nakrmily všechny hladovějící na světě. Dvakrát. Domácnosti se přitom na vyhozeném jídle podílejí bezmála 40 procenty. Úplně nejvíc mrháme ovocem, zeleninou, chlebem a ostatním pečivem, v těsném závěsu jsou mléčné výrobky.
Od jadérka po slupku
Co se týče České republiky, „tvrdá data“, jež by prokazovala, jak moc a kterými potravinami přesně se u nás plýtvá, k dispozici – alespoň zatím – nejsou. Vůbec první analýzu v tomhle směru připravuje ministerstvo životního prostředí, její výsledky však budou známé až v průběhu letošního roku.
Existuje tak jen pár průzkumů veřejného mínění a odhad, který v roce 2013 zveřejnili ekonomové. Ti spočetli, že cena potravin, jež průměrný Čech za rok vyhodí do koše, je asi 20 tisíc korun. To představuje až 170 kilogramů vyhozeného jídla na osobu a rok, jen o málo míň než zmíněný průměr EU.
Mezi největší plýtvače podle průzkumů patří mladí mezi 19 a 29 lety – nebo se k tomu alespoň nebojí přiznat. Starší generace si zřejmě umí jídla víc vážit či jej alespoň lépe skladovat.
