Zvládat krize jako sportovci. Kouč Marian Jelínek o dvojčeti v naší hlavě i o tom, proč je Jágr tak úspěšný
Premium
Rozhovor
Praha -
Nevěří, že žijeme ve více stresující době než naši předci. To my sami jsme se rozhodli trpět depresemi z neúspěchu, protože jsme začali vzývat výkonnost a ignorovat etické hodnoty. Ve skutečnosti je to všechno jen v naší hlavě – a výsledky vrcholových sportovců, jejichž byl Marian Jelínek mentálním koučem, mu dávají za pravdu.
Lidovky.cz: Nejčastěji se o vás mluví jako o mentálním kouči. Co si pod tímto pojmem představit?
Sám vlastně nevím, jak bych to nazval. Proto říkám, že inspirativní formou pracuji se subjektivním světem člověka. Moderní doba je totiž typická honěním se za věcmi, které jsou mimo nás, po majetku v první řadě. Skoro každý chce nové auto, lepší byt a luxusnější kuchyň, ale bezmála všichni jsme zapomněli na to, že růst by měl především náš vnitřní svět. Ten totiž, na rozdíl od světa vnějšího, můžeme mít pod kontrolou.
Dám vám příklad třeba z tenisu: když udělám jako hráč chybu a lidi začnou pískat, je to situace, kterou z kurtu ovlivnit nemohu. Je ale jenom na mně, jak na ni v tu chvíli zareaguji. A moje reakce bude odpovídat tomu, jak mám nastavený svůj vnitřní neboli subjektivní svět. Pokud budu typ hráče, který je ve svém vnitřním prostředí zaplaven „jedy“, například strachem, mám následkem toho narušenou vnitrosvalovou koordinaci a chybuji. Jestliže však bude moje vnitřní prostředí bez myšlenek, mám naději, že se dostanu do zóny, v níž je člověk nejvýkonnější.
Autor:
Honza Dědek
Lidovky.cz: Je to tak snadné?
Je pravda, že s tím má dnes většina lidí problém. Sice už málem lítáme na Mars, ale pořád ještě neznáme sami sebe. Nad tím ovšem už kdysi hořekoval Platón. V dialogu Faidros hovoří o vozatajovi, který má dva koně: emočního a pudového. Smyslem života je naučit se pracovat s oběma koňmi, jinými slovy ovládat své emoce. Jen tak jsme schopni vyrovnat se i s ne-úspěchy. Když jsem se však před časem zeptal studentů prvního ročníku vysoké školy, kde učím, čeho se v životě bojí nejvíc, naprostá většina z nich mi řekla, že neúspěchu. V osmnácti dvaceti letech! A teď si vezměte, kolik neúspěchů má každý v tomhle věku před sebou!
Lidovky.cz: Čím si strach z neúspěchu vysvětlujete?
Neúspěch je mimořádným útokem na lidské ego, proto se velmi bojíme vystoupit ze své komfortní zóny a čelit nějaké nepříjemnosti, potažmo stresu. Především proto obrovsky roste spotřeba antidepresiv. Ještě k tomu žijeme v čase radikálního hédonismu, kdy si většina lidí chce život pořád jen „užívat“. Kdo si neužívá, není považován za úspěšného. No a konečně máme téměř neomezenou možnost volby ve všech oblastech života, která nás často až paralyzuje. Výsledkem je, že nejsme otužilí – ani fyzicky, ani duševně.
Vezměte si jen otužilost malých dětí. Před padesáti lety vstávaly do nevytopených místností, protože přes noc kamna vyhasla, o víkendech mnohdy netekla teplá voda, do školy chodily pěšky i dva tři kilometry, zatímco dnes je za dva rohy dovezou rodiče autem… Zkrátka tehdy otužovala sama doba. Podobné je to s otylostí: kdysi výjimka, dnes epidemie. Všichni se ohánějí svobodou, ale svoboda bez zodpovědnosti je devastující. A tuhle dichotomii dnes můžeme vnímat ve všech sférách našeho života – včetně etického žebříčku.
Lidovky.cz: Říkáte, že se honíme ze majetkem a zapomínáme na svůj vnitřní svět, ale podle počtu knih zaměřených na osobnostní rozvoj to naopak vypadá, že neděláme nic jiného, než že se snažíme po duševní stránce zlepšovat...
Ano, máte pravdu. Bohužel ve všem, tím chci říct, že i v tom, že to tak vypadá... Vždyť i o otylosti se stále hovoří, pořád dokola se probírá cukrovka, drogy… A máte snad pocit, že se situace lepší? Není to spíš naopak? Možná by bylo možné mluvit o určité edukaci společnosti, jenže problém je, že i když člověk něco ví, ještě to neznamená, že to dělá! „Myšlenka musí otěhotnět, aby vedla k akci,“ prohlásil Hemingway – a mně jde právě o takové otěhotnění. Ale jenom tím, že si něco přečtete, toho bohužel nedocílíte.
Lidovky.cz: Je tak snadné nepodléhat tlaku na výkon, když je to trend doby?
To, jak zareaguji na vnější impulz, je přece – v tomto případě zcela – mé svobodné či nesvobodné rozhodnutí. A já chci inspirovat člověka k tomu, aby se té svobody nevzdával, ale byl k ní zodpovědný. Lehké to rozhodně není, ovšem právě proto se máme učit pracovat daleko intenzivněji se svým vnitřním světem a nenechat se vláčet tím vnějším. Koneckonců už víme, že podle takzvaného Easterlinova paradoxu od určitého bodu zlomu nekorelují ekonomické parametry blahobytu s indexem štěstí. Takže proč vlastně podléhat tak extrémně tlaku? Tlak si mám umět ordinovat sám, ale na proces, úsilí, průběh, nikoli na číslo či na vítězství. To buď přijde, nebo nepřijde. Důležité je vložit veškeré úsilí do procesu – a pak se děj vůle boží. Výsledek se dostaví, nebo taky ne. Umět přijímat výzvy správným způsobem je totiž záležitostí psychické odolnosti.
Lidovky.cz: Co tím chcete říct?
Že všechna potěšení, která teď hrají v našem životě tak důležitou roli, časem slábnou. Pokud pojedu na dovolenou do Karibiku poprvé, bude to pro mě obrovsky silný zážitek. Podesáté budu nejspíš naštvaný, jak je to děsně daleko. To znamená, že pokud si má moje vnitřní subjektivní štěstí udržet svou pozitivní energii, musí být prvek potěšení stále větší, silnější a častější. Což vede k tomu, že se člověk neustále honí za nějakým cílem – takové lidi označuji za cílové feťáky – a stává se štvancem tohoto světa. Zastavit tu honbu za nepřetržitým požitkem je prakticky nemožné.
Mám po ruce jeden výmluvný příklad ze své praxe: jedné nemalé firmě, která má kolem dvou tisíc zaměstnanců, se ekonomicky dařilo, a tak když zaměstnanci požádali vedení, jestli by jim nepřidalo 15 korun na obědy, byli vyslyšeni, což je samozřejmě potěšilo. Po třech měsících ale nadšení vyprchalo, a tak přišli znovu, jestli by to nešlo otočit – oni by platili 15 korun, podnik zbylých 60. I tohle vedení odsouhlasilo a celá firma byla spokojená. Jenomže o další čtvrtrok později byli zaměstnanci u ředitele znovu: prý co kdyby ty obědy dostávali zadarmo… Prošlo to, ovšem zakrátko odbory řešily, že lidem jídlo nechutná – a jestli by podnik nemohl vařit něco lepšího. Až v tu chvíli ředitel pochopil, jakou udělal chybu: touhu po nekonečném potěšení totiž nelze zastavit.
Jistě, je v pořádku, když chci od života potěšení, ale musím do něj taky něco investovat ze svého vnitřního světa. A právě tohle umí skvěle například Jaromír Jágr.
Lidovky.cz: V jakém smyslu?
Jaromír na jedné straně od hokeje extrémně hodně chce: góly, body, vítězství, kdysi i peníze; zkrátka potěšení pro ego. Na druhé straně hokej zbožňuje, takže z něj má neskonalou radost i teď, kdy už rekordy neláme a gólů dává čím dál méně, ba často prohrává. Takový člověk je pak natolik emočně stabilní, že mu nehrozí syndrom vyhoření nebo existenční vakuum. Problém spočívá v tom, že většina lidí od života strašně moc požaduje, ale citově do něj investuje minimum. Jenomže bez lásky není radosti: větší barák nebo lepší auto nám dlouhodobě štěstí nepřinese.
Lidovky.cz: To zní velmi logicky...
Potíž je v tom, že my se v životě logikou neřídíme, byť racionalita je jednou z věcí, která nás odlišuje od zvířat. To by se nemohla stát „zdravá“ Coca-Cola nejprodávanějším nápojem na světě, jen sotva by mohl být někdo otylý… Inu jak jsem už říkal, svoboda vyžaduje odpovědnost. A odpovědnost zase výstupy z komfortní zóny, pokoru a respekt. Bohužel to je přesně to, co mnoha lidem chybí. Moderní doba je až příliš zaměřená na úspěch: kdo nestudoval na prestižní univerzitě, kdo nebere půl mega měsíčně nebo nemá super auto, jako by neměl žádnou hodnotu.
Děti jsou k tomu vedené už odmalička: doma si lepí nad postel plakáty Jaromíra Jágra a rodiče jim tvrdí, že když budou hodně dřít, dostanou se do NHL a budou brát miliony dolarů. Silná emoční vazba na úspěch však až příliš často vede k neetickému jednání. Chci to tak moc, že v touze po úspěchu klidně podrazím kamaráda. Pro své dítě si přeji jen to nejlepší, takže ho klidně dostanu na vysokou i za cenu úplatků. Toužím po tom a tom tak strašně, že to bez uzardění ukradnu, a ještě se tím budu chlubit. Už Platón ale říkal: „Lidé, kteří ze všeho nejvíc milují moc, by k ní měli mít nejtěžší přístup.“
Lidovky.cz: Jak ovšem právě těmto lidem zamezit v přístupu k moci?
Toť otázka. Především je musíte nejdřív odhalit, jelikož oni jsou mazaní a nedávají to tak explicitně najevo. Psychiatři často hovoří o sociopatech, psychopatech, egocentricích a podobně. Otázkou však zůstává, jestli si je vlastně nevychováváme sami podmínkami, v nichž v současné době žijeme, kdy úspěch je měřen číslem, penězi, mocí, výsledkem – a ne tím důležitějším parametrem výkonu, jímž je úsilí vložené do procesu respektující všechny etické a hodnotové normy.
Lidovky.cz: Řekl jste, že by člověk měl citově investovat do života. Co přesně tím myslíte?
Milovat život. Mít něco opravdu rád. A s tím se člověk nenarodí. Emoce vznikají na bázi podmínek, a proto je hrozně důležité, v jakých podmínkách vyrůstáme a žijeme. Jestli to jsou podmínky vulgarit, neetického jednání, výkonu za každou cenu hlava nehlava… To vypovídá o vyšším smyslu naší životní pouti.
Lidovky.cz: Říkáte, že si lze uchovat čistý vnitřní svět, což učíte špičkové sportovce. Jak toho ovšem dosáhnout?
Moje teorie vychází z přesvědčení, že existují dva druhy myšlenek. Jedny nás nijak neruší, ty jsou v pořádku. Ty druhé nás ruší a vedou ke stresu a depresím. Markantní je to právě ve sportu. Tenistovi, který prohrává 15:40, okamžitě v hlavě naskočí, že jestli příští míček nedá, game je ztracený. Vždycky se jich potom ptám: Pokud tyhle myšlenky nechcete, proč je máte? Vždyť jsou to jen a jen vaše myšlenky! A postupně se takového sportovce snažím dovést k tomu, že v každém z nás jsou vlastně dvě osobnosti, říkám jim dvojčata.
Zatímco jedno máme pod kontrolou, druhé nikoli – to je onen vnitřní kritik, který veškeré naše odhodlání zpochybňuje, anebo naopak příliš přeceňuje. Nelze ho potlačit či vyhnat z hlavy, protože to je náš doživotní policajt, který nás upozorňuje: „Bacha, teď opravdu o něco jde!“ A proto je třeba naučit se s ním pracovat. První pravidlo zní: těmhle myšlenkám, které se nám samy vtírají do hlavy, vždycky chybí logický argument. Vraťme se tedy ještě k tenisu: to, že jsem jeden míček nedal, přece neznamená, že neproměním ten další…
Lidovky.cz: Jak tedy tohle zlobivé dvojče umlčet?
Nejdůležitější je skamarádit se s ním. Proto si ho přes osmdesát procent mých klientů pojmenovalo. Najednou už nepřichází strach, ale někdo známý, se kterým je mnohem jednodušší se domluvit. Zkrátka přišel Franta s blbejma kecama. To je ovšem teprve první stupeň. Pokud se s ním ale potkáte až v průběhu zápasu, je už příliš pozdě. S tímhle zlobivým dvojčetem musíte začít komunikovat ještě před zápasem.
S jedním hráčem mám třeba domluvu, že na posledním semaforu před stadionem vypne mobil i autorádio a dvojče osloví: „Tak co, Franto, jak se cítíš? Co nohy, bolí? Jasně, včerejší trénink byl drsný, ale nějak to ustojíme, ne? Minule jsme prohráli, v šatně bude bouřka, ale máme teď super formu, tak to dáme, co říkáš? Máme přece cíl: do roka chceme kopat zahraniční ligu, tak pro to musíme něco udělat, no ne? Žádná jiná cesta k tomu nevede, v tom jsme zajedno, co? Tak jdem na to, kámo!“ A pokud tohle hráč dokáže, do kabiny vstupuje úplně jiný člověk, který má svůj subjektivní svět perfektně srovnaný.
Lidovky.cz: Často se říká, že všechno je v hlavě. Proč potom každý nehraje jako Jaromír Jágr či Petra Kvitová?
Ono je snadné svádět všechno na hlavu. Kromě toho je ovšem taky dobré si přiznat, zda na vrcholový sport mám po fyzické stránce. Pravda však je, že kdo si v hlavě nedokáže srovnat myšlenky, ten nikdy nebude na špičce, protože ve vrcholovém sportu jde o schopnosti vypořádat se s krizovými situacemi psychicky. Ve sportovním prostředí jde vlastně o zcela logický vývoj. Nejprve člověka zajímal nástroj, tedy jeho tělo – srdce, svaly, zkrátka anatomie, a tak se objevili kondiční trenéři. Potom si sportovci uvědomili, že jejich kondice musí být z něčeho živena – a na scénu vstoupili výživoví poradci. Nakonec přišlo na řadu i to nejméně hmatatelné a měřitelné, totiž duše, psyché. Za deset let bude mít už možná každý sportovec také mentálního kouče.
Lidovky.cz: A neměl by mít mentálního kouče každý z nás?
Nemyslím. Úplně by stačilo, aby vznikl nový školní předmět, který by děti učil pracovat se stresem a krizovými situacemi, zacházet se zodpovědností, vyrovnávat se s neúspěchem a uvědomovat si, že každý člověk je zodpovědný za své svobodné rozhodnutí. Podle mě je totiž důležité připravovat současnou generaci na tahle negativa, která přináší doba blahobytu. Pak by se asi změnila k lepšímu i naše morálka a etika. Slovo by zase začalo platit, desatero by se opět stalo průvodcem našich všedních dní a čest by přestala být prázdným pojmem.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
