Česká historie je dynamit, říká Pavel Kosatík, autor Českého století

Seriál České století měl obrovskou odezvu u diváků i kritiků. Čekal jste to, nebo vás to překvapilo?
Přál jsem si to. Česká historie je dynamit, lidi nejsou ze škol vedení k tomu, aby o ní samostatně přemýšleli, spíš spoléhají na to, že někdo někde, nějací experti, jim, když bude nejhůř, všecko nezištně řekne. Výsledkem jsou manipulace, kterých jsme často svědky třeba v politice.

Jaké byly reakce kolegů historiků?
Stejné jako u nehistoriků: závislé na tom, jestli člověka na minulosti zajímají otázky nebo odpovědi. Kdo věří, že někde v archivu leží Písmo svaté, které stačí opsat, nebo že existují jenom kladní a jenom záporní hrdinové, tomu ten cyklus přijde zmatený nebo nad ním zuří. Já věřím, že v Českém století lze najít smysl, dokonce nejeden, ale tomu, koho nejvíc baví hledat chyby, ho nevnucuji.

Co jste výslednému tvaru říkal vy? Splnilo to vaše očekávání?
Dal jsem do toho všechno, co jsem měl, což mě nakonec celkem uklidnilo.

Jak probíhala spolupráce s panem režisérem Sedláčkem? Shodli jste se na pojetí postav, nebo jste měli nějaké rozepře?
Roberta si vážím za to, že ten seriál v České televizi prosadil a že do něho napumpoval neskutečné množství energie. Většina herců tam hraje tak dobře, protože díky němu uvěřili, že nejde jen o běžnou práci. Neshod jsme měli a máme deset tisíc a řešíme je jednou komunikací a podruhé tím, že od sebe odpočíváme.

Jste zkušený spisovatel, scénář k hranému seriálu jste ale – pokud se nepletu – psal poprvé. Jaká to pro vás byla zkušenost?
Poprvé, když nepočítám mladické pokusy, jsem psal dialog, který navíc měl splnit několik funkcí. Respektovat fakta, udržet psychologii dramatických postav a vyprávět srozumitelně i tam, kde se řeší složité věci. Bylo potřeba vymyslet jim privátní jazyk, jiný než ten, kterým psali oficiální paměti. Zaujalo mě, že část diváků v možnou existenci takového jazyka nevěří, nebo si myslí, že jím chceme lidi, jako je třeba Edvard Beneš, očernit.

Z jakých zdrojů jste při psaní vycházel?
Pro mě bylo nejdůležitější, že jsem o většině těch lidí v předchozích letech často psal, takže jsem se toho zadání nebál tolik, jako kdybych třeba úkol "napiš vznik Charty" dostal z jedné vody načisto. Za ty roky mám dost velkou knihovnu a hlavně archiv. Kdykoli taky byla možnost oponovat, využil jsem toho – respektive pořád ještě, protože se stále točí, toho využívám, minulý týden jsem o listopadu 89 konferoval s Michalem Horáčkem a kontroloval text podle nahrávek, které mi půjčil Vladimír Hanzel. Ale psal jsem to jako dramata, tj. hlavní pro mě bylo, abych rozuměl svým postavám i v situacích, které v příběhu musely být, přestože k nim prameny nejsou.

Podílel jste se na výběru herců? Jaký klíč jste s režisérem Sedláčkem zvolili? Některé postavy jsou velmi podobné svým předlohám, jiné téměř vůbec (Jiří Vyorálek jako Gottwald)…
Když se mě režisér ptal na názor, řekl jsem mu ho, ale o hercích rozhoduje samozřejmě on. Musí mít jistotu, že nezůstanou u etudy. Z toho plyne, že herec nemusí být předloze k nerozeznání podobný. Kdo je dobrej, nepotřebuje dvě brady navíc.

Máte k některé z velkých postav z období, které ztvárňuje první série seriálu, zvlášť blízky vztah?
Mě z nich nejvíc zajímal T. G. Masaryk. Nebo Magor s Havlem v dílu o Chartě. Ale nechtěl jsem, aby se tam hrálo ve jménu jedněch proti druhým. Proto mě jako autora zvrhle potěšilo, když si část diváků vyložila Masaryka jako člověka poraženého v hádce britským premiérem. Přeslechli možná Masarykovu konečnou repliku "Ale já si prostě nemůžu pomoci", která mně v dané chvíli a z daných úst představuje argument, proti kterému není obrany.

Martin Huba jako T. G. Masaryk v úvodním díle seriálu.

Dá se podle vás historie objevovat stále znovu a více do hloubky? Nebo lze u všeho dojít k momentu, kdy se dá říci, že už bylo všechno objeveno a řečeno?
To by bylo, jako kdyby člověk věřil v poznatelnost světa. Navíc nejde o množství poznatků, ale o schopnost jim rozumět, tedy o něco, co s množstvím shromážděných faktů nesouvisí. Stejná fakta znamenají v každé generaci něco jiného. Anebo taky neznamenají nic, když lidi ta minulost přestane zajímat nebo když se spokojí s předsudky.

Váš seriál se vrací k zásadním otázkám české historie typu "měli jsme se po Mnichovu bránit?", ale nedává na ně jasné odpovědi. Byl to váš záměr, spíše ponouknout lidi k vlastnímu přemýšlení?
Chtěli jsme zkusit udělat televizi, která by nelichotila divákům tím, že je ještě hloupější než oni. Otázky jsou vždycky zajímavější než odpovědi, udržují vás v pohybu. Každá odpověď stejně platí jenom chvilku. Tím ptaním navíc neřešíte jenom staré, ale i současné věci. Otázka, která plyne z Mnichova, přece taky zní: Bránili byste se dneska?

Změnil se už někdy zásadně vás pohled na nějakou historickou událost nebo osobu, když jste ji prozkoumal více do hloubky?
Někdy ztratíte iluze, když zjistíte, že to, co se jevilo jako něčí ideál, byla jen ambice. Ale u některých lidí i v "hloubce" schopnost sebepřesahu zůstává. Nesledují jen svůj zájem, ale jako ten Masaryk, nemůžou si pomoci.

Jak myslíte, že se historici budou na padesát let dívat na naši současnost? Dá se to vůbec odhadnout?
Hodně lidí si pořád neuvědomuje, že propad téhle společností není daný jenom padesáti lety totalit, ale že sahá mnohem hloub. Že tady tolik lidí nemá občanské sebevědomí a nechají si třeba vládnout vládou, která vznikla z vůle jediného člověka, není dáno jen tím, co tady napáchali komunisti. Buď to bude pokračovat, nebo se potřeba důstojnosti v lidech probere – a ta historie potom dopadne podle toho.