Nikdy není pozdě. Skot se ve věku 92 let dostal mezi nejprodávanější básníky svou debutovou sbírkou |
Lidovky.cz: Co to pro tebe Cena Jiřího Ortena znamená?
Cena Jiřího Ortena je pro mě radostí a zodpovědností. Jsem šťastný, že můžu přijmout cenu s takovou historií. Snažím se neplnit jenom úlohu autora a organizuji i eventy v Českých Budějovicích, abych mohl literaturu šířit skrze ústa jiných začínajících či známých osobností české a zahraniční scény. Snažím se dělat radost.
Lidovky.cz: Betonovou pláž jsi psal přes dva roky. Jak vypadal celý ten proces?
Jak už jsem uváděl na webu Ceny Jiřího Ortena, hodně jsem cestoval. Proces pro mě byl tedy cesta. Měl jsem za sebou bouřlivé období, kdy jsem se vykašlal na studium. Vedl jsem dvojí život. Na jedné straně jsem preferoval kavárny a extrémně vyhledával společnost a na straně druhé jsem žil na chatě u kamen a poslouchal řeku. Když jsem začal psát sbírku, odjel jsem od toho všeho pryč a ten rozpor mě dozajista podpořil v tvorbě. Betonovou pláž jsem začal psát, když jsem jel podruhé v životě na Ukrajinu za Jamajčankou, kterou jsem tam poznal po čtení. Byl jsem na mol a ona mě odvedla na hotel, kde jsme usnuli. Jel jsem za ní, abych ji víc poznal, protože jsem si to nemohl odpustit. Ani jsem nechtěl. Básně napsané po cestě jsem jí potom vyprávěl z hlavy před spaním v blbým anglickým překladu. No, nakonec jsme spolu doteď. Říkám to, protože v jistých situacích jsem měl tendenci kašlat na svět i psaní a ona se mnou při vší trpělivosti dotáhla knížku do konce. Takže když mluvím o cestě, nemám na mysli zdaleka jenom svět venku, ale hlavně uvnitř. Sbírku jsem dopsal na nový rok 2020 v Connecticutu.
Lidovky.cz: Pokud člověk píše dlouho sbírku, nepere se po čase s tím, že už některé básně nereflektují to, kým je, to jak by se chtěl jako autor prezentovat?
Snažím se psát tak, abych s texty byl spokojený napořád. Takže píšu naivně a to mě při návratu ke starým textům uspokojuje.
Pravda je taková, že jsem u sebe rok a půl tahal v batohu všechny texty, které jsem za tu dobu napsal. Byly to útržky papírů, toaleťáky, tácky a různé jiné artefakty. Když jsem přiletěl po thajském šílenství do Brooklynu, vysypal jsem texty na podlahu obýváku a procházel se po nich, dokud jsem nevyškrtal všechno, s čím jsem v tu dobu nebyl spokojený. To zbylo. Slova jsem pak jenom balil do souvislého příběhu, aby je někdo pochopil. Literární Amazon.
Lidovky.cz: Když jsem si porovnávala tvou první sbírku Mezi námi a Betonovou pláž, měla jsem dojem, že v první vyjadřuješ jakýsi syrový vzdor naštvaného teenagera, zatímco v té druhé ukazuješ život pohledem možná lehce naivního dítěte. Víš předem, jakým způsobem chceš celou sbírku psát nebo to z jednotlivých básní vyplyne postupem času?
Tahle otázka trochu souvisí s tou předchozí. Moje texty jsou často spontánní a jenom přijímám rozdané karty. Když cíleně tvořím knížku, nezbývá než s těmi kartami zahrát co nejlepší hru.
Lidovky.cz: Obě sbírky se skládají z mnoha příběhů, které dohromady vytváří celek. Zvlášť ta první mi připadala hodně autentická. Jde o autobiografii?
U první ano, u druhé jsem skládal své s „naposlouchaným cizím“ a hodně jsem se inspiroval i sny a různými stavy.
Lidovky.cz: Při přípravě na rozhovor jsem nahlédla do starých Názvuků soutěže Ortenova Kutná Hora, v nichž jsou publikovány básně oceněných autorů do 22 let. Několik tvých básní jsem našla v Názvucích z roku 2014. A připadá mi, že jsou velmi odlišné od toho, co čtenář může najít, ať už v té první nebo druhé sbírce. Jakým způsobem se měnil tvůj básnický styl?
Popravdě si na texty z Názvuků moc nepamatuji. Myslím, že jsem tenkrát příznačně vyzdvihoval obraz nad realitou. Těžko se pak ubránit něčemu, do čeho člověk narazí. Tak vyšla sbírka Mezi náma. A potom při psaní Betonové pláže jsem si na staré psaní možná podvědomě vzpomněl a využil obraznosti, abych si pomohl.
Lidovky.cz: Co tě nejvíc ovlivnilo?
Mě ovlivňují příběhy. Ale abych začal od začátku - byla to mentalita vesnice, kde jsem vyrůstal s jednou holkou z Telče a klukem z Budějc, kteří mě vychovali. Nemalý vliv na mě potom mělo Česko-anglické gymnázium právě v Budějcích, kde se o mou ne/sečtělost postaralo tamní učitelské trio Petr Klier, Tomáš Veber, David J. Žák. Velkou událostí se pro mě stalo první vystoupení, kde jsme právě s gympláckým seminářem tvůrčího psaní četli s Michalem Hvoreckým a druhé, kdy jsem dělal předskokana Petru Šabachovi s básní o průjmu. Se Šabachem jsem se naneštěstí setkal jenom jednou, ale nezapomenu. Nějakou dobu jsme si pak dopisovali. Dokonce k nám měl přijet číst, ale bohužel nemohl kvůli zdraví. Jeho lidskost je pro mě numero uno. Dále mě samozřejmě ovlivnily různé literární soutěže, na kterých jsem se poprvé mohl opřít o jakýsi vlastní styl a poznal jsem neskutečně inspirativní přátele, se kterými se neustále scházíme a organizujeme různé akce. Propadl jsem se i ve stopě Teologické fakulty Jihočeské univerzity a potkal se tam s lidmi, jejichž příběhy u sebe nosím roky. Nesmím také zapomenout na Miroslava Pecha. Před dvěma lety jsem se nechal unést čtením v Anglii a tamními debatami. Nejčerstvěji teď pozoruji českou slam poetry, která je velice důležitým zdrojem svěží energie. Jejich performance jsou pro mě lekcí, jak vystupovat s texty. Těžko při nich najít víc osobitých přednesů.
Lidovky.cz: Jedním z porotců Ortenovy Kutné Hory je i básník Jan Těsnohlídek, který dělal redakci tvé druhé sbírky. Honza je známý tím, že by v básni každé slovo, každé písmeno mělo mít svůj důvod a žádné by nemělo přebývat. Jaká byla vaše spolupráce na sbírce?
Co se týče prořezávání textu, jsem zastáncem hodně podobné ideologie, proto jsem Honzu o redakci i požádal. Myslím, že jsem za ním přišel s tak vybroušeným textem, že jsme ke konci vytřídili nebo změnili jen pár slov. Problém byl spíše s tím, že jsem texty musel dopisovat a vkládat do příběhu. Jinak se mi s ním spolupracuje na všem parádně a klidně bych s ním šel bez obav do další sbírky. Honza práci na knížkách nebere na lehkou váhu a snaží se je posunout nejdál, kam je to možné.
Lidovky.cz: Já osobně mám Ortenovu Kutnou Horu, kde jsme se my dva i před lety potkali, velmi ráda. A i když poezie nikdy nebyl můj směr, kterým bych se chtěla vydat, vždycky jsem během onoho víkendu cítila hodně inspirace. Jaká byla tvoje zkušenost jako mladého začínajícího básníka?
Jsem rád, že mám k Ortenově Kutné Hoře stejný vztah jako ty. Samozřejmě s tím rozdílem, že jsem se psaní vydal. Když jsem mluvil o tom, jak mě ovlivnily soutěže, myslel jsem právě například OKH. Když jsem v roce 2014 poprvé přijel na vyhlášení výsledků a pohltila mě atmosféra starého města, zešílel jsem. Tolik mladých fanatiků není snadné najít na jednom místě. Tak jsem si začal hrát s nápadem na uspořádání literárně-hudebního pořadu. Chtěl jsem se podělit o ten pocit soudržnosti s lidmi v Budějcích a zároveň jsem pozvaným autorům chtěl ukázat naše město a představit tamní autory.
Lidovky.cz: Mám pocit, že spousta lidi, kteří začínají psát ve velmi mladém věku, od toho časem upustí. Co tebe motivovalo vydržet a vydat sbírku?
Velkým zdrojem naděje byla u druhé sbírky přítelkyně. Každopádně to bude asi znít jako tisíckrát omílaná hláška. Nemůžu bez toho existovat. I když mám mezery a nepíšu, vždycky se jednou probudím a musím. To si nevybereš. Pocitu, který ze psaní mám, se skoro nic jiného vyrovná. Píšu, protože žiju.
Lidovky.cz: Český poetický rybník je spíš taková louže, kde se navzájem mnohdy znají autoři a čtenáři. Je něco, co by sis pro českou poezii přál?
Je těžké si něco přát a mluvit za všechny a stejně tak pro ně. Těžko mluvit do něčeho tak komplexního a ohraničeného. Obávám se, že člověk jako já může tyhle přání maximálně pít z louže. Když se ale nakloníš blíž, tak ti pošeptám, že bych si přál víc soudržnosti a otevřenosti, protože nezbývá, než si věci přát navzájem. Všichni se plavíme na stejné vodě.
Lidovky.cz: Pracuješ na něčem novém?
Pracuji na dvou věcech. V zimě jsem rozepsal román a nedávno, když jsem jel v Holandsku na kole domů z práce, mě překvapily texty na novou sbírku. Takže teď dribluji mezi dvěma hřišti a doufám, že to uhraji.
