Znovu vydané Rychlé šípy mají děti kultivovat svým obsahem, materiálem i grafickou úpravou |
Lidovky.cz: Jak vznikl nápad napsat knihu rozhovorů se zámeckými pány?
Ve fotografii jsem se dlouho věnovala čistě inscenovaným obrazům a najednou jsem cítila, že je správné se zase začít dotýkat reality. Delší dobu jsem pokukovala po nějakém zajímavém tématu. Jednou se u nás doma ale objevil kamarád mé sestry a povídá, pojeď se podívat k fotrovi na zámek. To mi přišlo úplně absurdní, a tak jsem jela. V hlavně jsem si představovala ten pohádkový zámek. Realita byla jiná ale o to zajímavější.
Lidovky.cz: Jeden z vlastníků zámku v rozhovoru s vámi uvedl, že existují tři základní druhy zámeckých pánů. Šlechta, která zámek restituovala, bohatí lidé, kteří nemovitost kupují jako své sídlo nebo pro reprezentaci a šílenci. Dalo by se říct, že všech patnáct rozhovorů je z kategorie šílenci. V čem pro vás byli tito lidé jasnou volbou?
To bylo něco, co mě zaujalo hned při první návštěvě u toho známého. Zámek sice nebyl jako by z pohádky vypadl, ale zámecký pán ano. Žoviálně nás přivítal a s nadšením prováděl po svém panství. Snad ke každému artefaktu na zámku měl nějaký příběh. Zámek sice nebyl dokonalý, ale byl jeho a pro něj byl perfektní. V tomhle ohledu se reálný zámek stal vzdušným zámkem, a to mě nesmírně zaujalo.
Fotografka Kateřina Sýsová.
Lidovky.cz: Onen zámecký pán dále uvedl, že i šlechta je zajímavá, neboť má v sobě noblesu a správcovství a o zámku uvažuje v dlouhodobém horizontu. Nepřemýšlely jste, že byste oslovily také je?
Přemýšlely jsme o tom. Nicméně si myslím, že to je, byť se to tak nezdá, úplně jiné téma. Šlechtě jsme dali možnost se vyjádřit na začátku knihy. Karel Schwarzenberg ve své předmluvě píše, že pro něj byla vždy rodinná povinnost se o zámky postarat. Hluboce však obdivuje ty, kteří se pro opravu takové nemovitosti rozhodnou svobodně, protože to je těžká řehole. Také k tomu ještě chci dodat, že v knize je jedna rodina, která má vazbu na šlechtu. Takže tam to téma zčásti zastoupené je. Nicméně oni zámek nevyrestituovali, ale odkoupili jako ruinu, což pro nás bylo ve výběrů rodin pro rozhovor podstatné.
Lidovky.cz: Když jsem se začetla do jednotlivých rozhovorů, nabyla jsem dojmu, že zámečtí páni jsou si v mnohém velmi podobní, ať už se pro koupi rozhodli z jakékoliv pohnutky. Titul knihy v tomto případě zcela odpovídá jeho obsahu, všichni touží potom předat něco dalším generacím. Překvapilo nebo zaujalo vás něco, když jste těch rozhovorů měly již více a mohly jste se na ně podívat z komplexnějšího hlediska?
Určitě ano. Je zajímavé, jak se určité motivy opakují. Nikdo se například necítil jako velký majitel, ale spíš se všichni viděli v roli správce. Vlastní pohnutky pro samotnou koupi zámku byly různé, ale řekla bych, že se k tomu často vázal nějaký silný spiritualistický zážitek. Jako by si ten zámek vybral je. Uvedu příklad jednoho pána, který se ohromně pohádal s manželkou a v noci měl dojem, že se jeho auto řídí samo a najednou se objevil na ruině zámku. Ať už to bylo jakkoli, takový silný mimozemský prožitek určitě přispěje k tomu, že se někdo zatvrzele pustí do takové šílenosti jako je oprava zámecké budovy. A teď to rozhodně nechci nijak banalizovat, mám před těmi lidmi obrovský respekt a vím, že k tomu sama inklinuji. Nicméně je to obrovský závazek. Ten zámek je opravovací perpetuum mobile, doděláte střechu v jednom křídle a do druhého vám začne téct. A takhle je to pořád dokola.
Pavel Liška se rozhodl pro koupi zámku ve Vyklanticích.
Lidovky.cz: Ačkoli je v knize patnáct rozhovorů, které řeší stejné téma, stejné problémy se sousedy, památkáři nebo nedostatkem financí, neměla jsem dojem, že by mě kterýkoli ze zámeckých pánů nudil, naopak. Musely jste si říct, že už vám jednotlivé rozhovory stačí? Více může být někdy kontraproduktivní.
Osobně si myslím, že to téma není vyčerpané. I nyní jsem v kontaktu s dalšími zámeckými pány. Dokonce se mi podařilo něco, o co jsme celou dobu neúspěšně usilovaly - objevila jsem zámeckou paní, která do toho šla sama a po hlavě. Neříkám, že z toho bude další kniha, ale minimálně jako fotografický projekt to sleduji nadále. Zajímavé na tom je také to, že to je vlastně celkem palčivé celospolečenské téma, které může až paradoxně mít řešení na individuální rovině. Památková ochrana je jedna věc, druhá věc je to, že se komunistický systém cíleně podílel na jejich ničení a rabování jako buržoazního přežitku. K těm zámkům patřila zemědělská půda, která finančně zajišťovala jejich fungování. Ani po revoluci ale nebyla nijak spjatá s těmi budovami, takže tady zámky začaly trošku bezzubě strašit a je nutné pro ně hledat nové využití a financování.
Lidovky.cz: Když jsem si jednotlivá místa zadala do mapy, zjistila jsem, že se všechna nachází na území Čech. Co Morava a Slezsko?
To téma zdaleka není vyčerpané. Zámeckých pánů je v české republice desítky nebo možná dokonce stovky. Rozhodně jsme ale nevybíraly cíleně pouze zámky na území Čech, byla pro nás důležitá jiná kritéria, například že nejde o restituce.
Lidovky.cz: Kde se vám nejvíce líbilo?
Každý zámek měl speciální atmosféru. Musím ale říct, že se mi nejvíce líbilo na zámcích, kde držela pohromadě rodina. V některých případech se totiž stalo i to, že ten zámek jako obrovská nejenom finanční zátěž byl schopný rozštěpit celé rodiny.
Pavel Kavinek vlastní zámek ve Rtišovicích.
Lidovky.cz: V jednotlivých rozhovorech často padla otázka víry a pocitu absolutního štěstí. Proč pro vás tyto otázky byly důležité?
Bylo pro nás zajímavé zjišťovat jak tyto věci souvisí. Zažívat štěstí je něco, co je pro člověka těžké a musíme se to nějak naučit. Žijeme ve společnosti, která je silně orientovaná na úspěch a materiálno. Je velmi jednoduché si říkat, budu šťastný až… byla bych šťastná kdyby…. Umění života je ale schopnost se nad tyto věci povznést a dokázat pociťovat štěstí i přes nedokonalosti, která naše bytí nutně doprovázejí. Mnozí zámečtí pánové to dokázali.
Lidovky.cz: Jako někoho, kdo si všímá, jak jsou rozhovory pojaté, mě zaujalo, že odpovědi zůstaly v syrové podobě s vulgarismy a nespisovnými koncovkami. Osobně mi přijde, že se k tématu tento styl hodí. Ostatně ve spoustě rozhovorech zaznělo, že krásná omítka zámku je až to poslední. Byl to preferovaný styl?
Je to dost netradiční přístup v rozhovorech, ale šlo nám o to, aby rozhovory působily autenticky. I když jsme samozřejmě stylisticky zasahovaly do mluvené řeči, která se nedala slovo od slova přepsat. V takovém případě by i nejvzdělanější profesor působil jako osel. Nechtěly jsme ale nikoho zesměšňovat, ale podávat skutečný obraz a pocit.
Lidovky.cz: Řekla jste si někdy v průběhu práce na knize, bylo by fajn mít svůj vlastní zámek?
Během práce na knize jsem si řekla tisíckrát, že by to bylo skvělé, a tisíckrát, že bych do toho nikdy nešla. Ale jak už jsem říkala, zámek si člověk nevybírá. Každý zámek si totiž vybírá svého člověka sám…
Aby po nás něco zůstalo |
Lidovky.cz: Věnujete se inscenované fotografii. Fotografie zde tvoří polovinu knihy. Jak se vám pracovalo v prostředí českých zámků a zámeckými pány?
Od počátku jsem chtěla pracovat na pomezí inscenované a dokumentární fotografie. Někteří by určitě oponovali, ale dle mého názoru, je ta hranice velmi křehká. Zároveň pro mě bylo důležité, aby i ty inscenované fotografie vyjadřovaly toho zámeckého pána, takže jsem jim před tím pokládala mnoho otázek a různě jsme to diskutovali.
Lidovky.cz: Pracujete teď na něčem novém?
S jedním ze zámeckých pánů připravujeme menší knihu, která se týká jenom jeho zámku a já teď dodělávám také svou uměleckou kuchařku, která tvoří takového humorného průvodce českou kuchyní a stolováním. Až to dodělám, budu mít prostor na nějaký nový projekt. Kdo ví, třeba si mě v tu dobu už vyhlídne nějaký zámek...
