Poslední slovo Ivana Krause: Terapie |
Ale stačí říct „a nebyl toaleťák“ nebo „na auto jsi musel stát frontu třeba tejden“ a každému, kdo u toho tehdy nebyl, se rozšíří zornice, jak se snaží si to představit.
Kupovat ne to, na co mám, ale co právě je. A co právě není, nemít šanci získat. Anebo možná ano, když se kvůli tomu budete dost snažit, ponížit se, službičkovat, intrikovat a uplácet. Mandarinky, toaleťák a kubánské pomeranče, co se nedaly loupat, jsou dnes základní kameny mentálního bloku, který nám má zabránit propadnout se nazpátek. Že nebyly věci. Že dostupnost nebyla běžnost.
V ledničce mám zase nedojedené granátové jablko. Děti ho mají rády, ne že by se po něm utloukly, ale když jim ho rozkrojím, nějaká zrníčka si vydloubají, dokud je to nepřestane bavit. Téměř nikdy se nedojí, vyhodí se (koukám, že to aktuální je už taky zralé na popelnici s bioodpadem) a pak, když si na to vzpomenu, zas jedno v supermarketu přihodím do košíku.
Ale já si přesně pamatuju moment, kdy jsem ho jedl poprvé – ve třetí třídě, když k nám přišla pionýrská vedoucí Saša, co se právě vrátila z návštěvy Sovětského svazu a přivezla do školy granátové jablko, abychom viděli, jak podivuhodná je to země. Stála před tabulí, hovořila o socialismu a o sadech granátovníků v daleké Gruzii a pak si vybrané děti zavolala k sobě a každému dala na jazyk jedno zrníčko. Já samozřejmě, jako šprt a premiant, šel první. Znova jsem ho ochutnal až po deseti letech a působilo stejně úžasně. Ale dneska je to pryč, stejně jako úžas ze spartakiádních mandarinek, a kubánský pomeranč by do mě nikdo nenarval.
Nedostupnost prý hrozí znova, tedy jestli se poslancům podaří prosadit, aby osmdesát pět procent potravin v obchodech pocházelo od nás, ze země bez granátových jablek a mandarinek. Jenže já se musím přiznat, že by mi nějaké zevzácnění a zneběžnění věcí nevadilo, aspoň by se dojídalo. Navíc jestli se vlak pohnul směrem do totality, jede po jiné koleji.
