Před mnoha lety, kdy byl web ještě uveden legendárním mottem „Někdy naše novinky jsou časově staré, ale pro vás jsou stále něco nového“, jsem ho navštěvoval hlavně pro úžasně neumětelskou češtinu, která jako kdyby vypadla z Přidalova překladu knih Lea Rostena o panu Kaplanovi.
Dodnes si pamatuju na zásadní článek o „paděláctví“, ze kterého mnozí Čínu obviňují („za neúnavného úsilí čínské vlády budou tyto jevy zabráněny“), nebo na „Kulturní symbolický význam myše“ („Lidé také věří, že myš je schopen předvídat dobro a zlo zlem.“)
Jazyková stránka webu se postupem let zlepšila, už tak nejiskří jazykovou invencí, spíš budí dojem, že české články vznikají neobratným překladem z angličtiny („Hollywoodští tvůrci navštíví Mulanovy kořeny“), který ovšem neprovádí Čech, ale někdo, komu titulek „Problém vypadávání vlasů vede k rozmachu transplantace vlasů“ připadá stylisticky v pořádku. Stěžoval jsem si na to před dvěma lety, kdy jsem na tomto místě Číně vyčítal, že už mě tak nebaví, jako bavívala. A bohužel musím říci, že v tomto trendu pokračuje.
„Kliknutím se dozvíte ‚tajemství‘ šťastného života ve východočínské provincii Zhejiang: Jezte smažené rýžové koláče!“ vybízí mě poslední příspěvek čínské ambasády na Facebooku. Opravdu? Říkám si a klikám, minutu a třicet čtyři sekund sleduji Číňana, jak vyrábí a jí smažený rýžový koláč, a říkám si, že se náš vztah s webem czech.cri.cn už zjevně přežil a že možná je čas jít dál.
Jenže pak strávím na jeho stránkách skoro další hodinu, klikám na „Jak semena dřezovce trojtrnného přinášejí stabilní příjem vesničanům“, pak na „Teplota pod nulou způsobila, že řeka v Heilongjiang byla zázračnou scénou“, pak se vrátím k „Problému vypadávání vlasů“, ve kterém „dermatoložka první nemocnice Pekingské univerzity Yang Shuxia (Jang Šu-sia) v rozhovoru poznamenala, že nadměrná úzkost může svým způsobem přerušit normální růstový cyklus vlasů“ a „navrhla však, aby lidé neměli z vypadávání vlasů paniku“ a postupně zjišťuju, že se dostávám do příjemně zenového stavu, přemýšlím, čím to je, a uvědomuju si, že oficiózní neemotivnost komunistického tisku, na kterou jsem byl zvyklý v mládí a na niž jsem už málem zapomněl, má velkou zklidňující kvalitu, kterou v našich médiích dnes už nenajdete.
Že zatímco skoro všechna demokratická média na vás ječí, stresují vás a vyvolávají ve vás nadměrnou úzkost (která může „svým způsobem přerušit normální růstový cyklus vlasů“), ta totalitní vám říkají, abyste neměli paniku. A tak se bojím, jestli Číňani tu propagandu konečně netrefili. Protože když to takhle působí na mě, může to na jiné působit mnohem víc.
