LN: Jedním z hlavních témat vašich děl je vztah násilí a krásy. Proč právě to?
Pracuju na věcech, které mě zajímají. Třeba že krása je pravda a pravda je krása, je mýtus. Co je krása? Pro umělce je to podnětná otázka, ačkoli dnes není v módě. Rád se pouštím do věcí, které nejsou trendy, do toho, co je až nepříjemné. Mohl bych dělat umění o tom, jak mě baví hip hop, svedl bych se trefovat do právě populárních námětů, ale to mi připadá směšné. S tím souvisí také ovlivňování diváků. Například krása květin má jasný důvod: upozorňují na sebe, aby přilákaly ptáky a hmyz a mohly se rozmnožovat. To je krása velmi manipulativní.
Vedle toho si vezměte, že třeba nacisté si nechali navrhnout uniformy u Huga Bosse. Nechali si dokonce udělat průzkum u německých slečen, jak vysoko by vojáci měli nosit pásek. Ptali se přímo na to, co jim připadá nejsvůdnější, co je nejvíce sexy. I to mělo podpořit chuť mužů nosit uniformy. Apelovali na základní pudy, na touhu rozmnožovat se. Nacistické Německo je extrémní příklad, ale stačí se podívat na manipulativnost reklamy kolem nás. Zajímá mě, jak obrazy ovlivňují naše jednání.
Albion, dílo z roku 2017.
LN: Přesto ve vašich dílech nevidím jasné politicko-kritické poselství.
Osobně nejsem zastáncem politického umění. Připadá mi především jako reklama na sebe sama, vystavování sebe jako velmi ctnostné osoby, o které by ostatní – ti strašní lidé – měli vědět. Připadá mi mnohem zajímavější zabývat se negativními nutkáními. V politickém umění navíc nosíte dříví do lesa, protože taková díla sledují pouze podobně naladění lidé. Je také vysoce nepravděpodobné, že by nějaké umělecké dílo změnilo něčí politické názory. Důležitější je, aby se lidé zamýšleli nad tím, co okolo sebe vidí.
LN: Známá je vaše pohyblivá plastika All Things Fall, obsahující děsivé scény vraždění neviňátek. Cíleně hledáte krásu v ošklivosti?
Výstava Au! Pražská zastávka eklektické tvorby Venduly Chalánkové je docela krotká |
Nejsem pochopitelně první umělec, který se takovým tématům věnuje. Navazuju na předchůdce, ať už to byl Jean Genet nebo Caravaggio. Genet psal vznešené verše o jizvách vězňů – to, co je obvykle považováno za odporné, obrátil v něco krásného. Abych pravdu řekl, opravdu mě přitahuje, kolik pozornosti věnujeme krutosti, násilí a utrpení. Jen si projděte sbírky Národní galerie, ať už v Praze, nebo Londýně, podobných námětů tam najdete bezpočet. Vždyť i obraz ukřižovaného Krista je obrazem mučení.
Proč nás to tolik láká? Je to nějaká vada lidské psychiky? Nebo je to, jak říká evoluční biolog Steven Pinker, proto, že se násilí děje poměrně zřídka a většinou nastane velmi rychle, a proto je třeba být na něj velmi dobře připraven. Tím naznačuje, že od přírody máme vnitřní nastavení tyto věci sledovat pro získání potřebných zkušeností, kdyby rána dopadla na nás. Jistou zvědavost nepopisuje jako chybu či zlo v nás, ale naopak jako dobro, jako jeden z nástrojů přežití.
All Things Fall. Dílo z roku 2014, detail
LN: Caravaggiovy obrazy jsou i po staletích značně působivé, a to i pro lidi, kteří se jinak o umění vůbec nezajímají. Věříte v podobnou sílu vlastních děl?
Používám dobře známé idiomy a média, která mi pomáhají upoutat pozornost diváků. Snažím se využívat jakoukoli techniku, abych je uchvátil. Všechny prostředky, které používám, jsou podřízeny tomuto cíli. Doufám však, že v mých dílech je i čitelná úvaha nad tím, co zobrazují.
LN: Čtete populárně-naučnou literaturu, zajímáte se o evoluční biologii?
Ano, to mě opravdu baví a zajímá. Spolupracoval jsem například s evolučním psychologem Geoffreym Millerem a myslím, že práce lidí jako Steven Pinker nebo Richard Dawkins v řadě případů dávají odpovědi na tradiční filozofické otázky, především o povaze a fungování lidské mysli. Zajímají mě základní impulzy. Jsme současně zvířata i civilizovaní lidé. Oboje zásadně ovlivňuje naše chování. Často reagujeme až mechanicky podle předem daných a hluboko v nás uložených vzorců. To pochopitelně vytváří napětí, protože takové jednání nebývá v souladu s tím, jak by se měl chovat člověk v civilizované společnosti.
LN: Výstava v Rudolfinu je jednou z vašich doposud největších výstav. Objevil jste v tak rozsáhlé přehlídce vlastní tvorby něco nového?
Je skvělé mít výstavu tady a vidět své věci pohromadě v jedné galerii. Konkrétně mě třeba překvapilo, jak vedle sebe působí například End of Innocence a LastMeal on Death Row. End of Innocence je pohyblivý obraz, v němž se prolínají Diego Velázquez, Francis Bacon a déšť dat z Matrixu. Last Meal on Death Row jsou snímky večeří vězňů před popravou. Když jsem je viděl pohromadě, došlo mi, nakolik jsou zakořeněny v náboženství, ačkoli se to tak nemusí zdát. Společná je jim snaha lidí vkládat posvátnost do běžných materiálních věcí a tím je překonávat. Tím se pokoušíme dát každodennosti smysl. Utíkáme tím před upachtěností toho, v čem denně žijeme.
MAT COLLISHAW (*1966) Je jedním z hlavních představitelů generace britských umělců, kteří se etablovali na konci 80. let po studiích na londýnské Goldsmith’s College. První dílo, kterým se proslavil,Bullet Hole, předvedl v roce 1988 na výstavě Freeze, již zorganizoval jeho přítel Damien Hirst. Dílo bylo brutální, obrovské, v tom nejlepším případě podle kritiků odkazovalo k motivu nevěřícího Tomáše, v horším případě vyvolávalo sexuálně podbarvené představy. Collishawova první pražská výstava Standing Water (Stojaté vody, kurátor Petr Nedoma) prezentuje zásadní díla ze všech období vývoje jeho uměleckého projevu od 90. let po současnost. Pro jeho tvorbu jsou charakteristická hlubší, historicky prověřená témata, skrývající se pod vizuálně přitažlivým povrchem, díky němuž snadno poutají pozornost diváka, ovšem při zachování estetické kvality. Ve svých instalacích a plastikách propojuje současné umění s historií a dějinami umění. Fascinují ho temné stránky života a viktoriánská obraznost. |
