Zpočátku je těžké odhadnout, co vlastně od snímku Všiváci čekat: Ondřej Vetchý coby zadlužený otec dvou dcer a válečný veterán z Afghánistánu Riki předpisově trpí nočními můrami, Jiří Langmajer jako jeho studovaný bratr Miki dokáže i v nejhorší kocovině nastoupit na sál a bezchybně provést operaci mozku. Obě smutné postavy se pozvolna profilují, ne úplně nezajímavě, jen si člověk dost dlouho přeje, aby už se začalo doopravdy něco dít. A když k tomu konečně dojde, tak pochopí, že tohle si přát rozhodně neměl. Osudové soukolí, do něhož jsou oba hlavní hrdinové vpleteni, se totiž postupně roztočí tak zběsile, že ho nakonec ani při nejlepší vůli nelze brát vážně.
Že je svět malý, je známá věc, ovšem tak malý svět jako ve Všivácích aby jeden pohledal: to, jak se osudy téměř všech postav (alespoň těch, které autor nepoztrácel po cestě) nakonec "dramaticky" protnou, je opravdu spíše k pousmání než k jakémukoli vážnějšímu zamyšlení nad životními paradoxy.
Ondřej Vetchý jako bývalý elitní voják Riki.
Než však k tomu neblahému finále dojde, projde si divák s oběma bratry klíčovými momenty jejich dosavadních životů. Děj se odehrává hned ve třech časových rovinách. Jako malí hoši žijí Riki a Miki v Havlíčkově Brodě. Jejich rodiče se tam museli odstěhovat z hlavního města po roce 1968, otec to totiž odmítl táhnout s normalizačními komunisty. Matka tak přišla o nadějně načatou kariéru herečky. I tak byl život docela legrace, nebýt jednoho osudného dne...
Další rodinné trauma přišlo, když (to už o nějaké ty roky později) oba chlapci navázali vztah s toutéž dívkou. Jeden z nich si ji pak chtěl a druhý musel vzít, nebo tak nějak – scéna, kdy se v tomto směru rozhoduje, je vpravdě osudová: v tomto okamžiku totiž padá poslední naděje, že Všiváci ještě mohou dopadnout jinak než jako nechtěná parodie.
Králíček musí zemřít
V současné rovině doplňují soubor postav jiní, mladší dva bratři, z toho jeden mentálně handicapovaný, kteří se touží dát na dráhu zločinu. K této budoucnosti je svědomitě vede jejich strýc – zároveň bývalý spolubojovník Rikiho. Oba veteráni se dodnes stýkají, zlotřilec by rád namočil Rikiho do nějaké nekalé akce, kterou plánuje už od svého nasazení v afghánské misi. Prozatím se ale spojí k jiné špatnosti: padouchovi synovci mají zabít a přibít na dveře malého králíčka. (Ano...!) Toho totiž koupil chirurg Miki mladší dcerce Rikiho. Riki se domnívá, že tak Miki učinil poté, co mu, když byl Riki nasazen v zahraničí, odloudil ženu. Ta ve filmu kupodivu nevystupuje, zato se tam dost výrazně uplatní jiná žena, sexuálně nevyžitá manželka Mikiho kolegy z nemocnice. S tou Miki vlastně tak nějak proti své vůli spí teď. Občas má Miki (vlivem nezřízeného života a používaných životabudičů) také halucinace: to je pak film obohacen o další, snovou rovinu.
Důležitou úlohu jest pak sehrát také vojákově čerstvě dospělé dceři. Ta se právě dostala na DAMU (je po babičce), ovšem má i starosti. Třeba tu, že potřebuje jít na potrat, ale nemá na to peníze. Nebo že se, krom toho, že už zřejmě byla napůl lesbička, ještě nechtěně stala nekrofilkou. A propos, sex a mrtvoly: skutečné umění každého filmaře se dost dobře pozná podle milostných scén a také podle toho, jak dokáže své postavy zabíjet. Ztráty na životech jsou ve Všivácích značné: a skoro o každém úmrtí se bohužel dá říct, že je dalším hřebíčkem do rakve umělecké kvality tohoto snímku. S milostnými scénami to není o mnoho lepší.
Jiří Mádl v roli retardovaného bratra.
Kladem, na který se zjevně od začátku spoléhá, ba hřeší, je v tomto filmu elitní herecké obsazení. Dokud mají Jiří Langmajer, Ondřej Vetchý nebo Iva Janžurová (coby matka obou bratří) co hrát, dělají to dobře. Samostatnou kapitolou je účinkování Jiřího Mádla v roli retardovaného mladíka, který obdivuje svého bratra, miluje plyšové medvídky a má fobii z knoflíků. Mádl ho hraje skvěle: otázka je proč. A není to samozřejmě otázka pro herce, ale pro scenáristu a režiséra. Je to neústrojně implantovaná postava z nějakého jiného, nejspíš lepšího filmu.
VšiváciČR 2014 |
I stylem vyprávění film neúměrně kolísá: chvíli akční drama, chvíli psychologické, tu a tam probleskne laskavá česká komedie, někdy dokonce fraška, to vše dovršeno příležitostným "magickým realismem" nezadržitelně směrovaným k čistému kýči.
Obecně honí Všiváci tolik zajíců (či králíků), že nakonec nechytí ani jednoho. Vypadá to, že Roman Kašparovský sám neví, co chtěl vlastně filmem říct. Zda to tak bylo od začátku, nebo zda se mu záměr za pomoci dramaturgie rozpadl pod rukama během dlouhého procesu tvorby, se dá jen odhadovat.
