Z Osvětimi je dnes zážitková turistika, říká výtvarník Jiří Sozanský

LN V roce 1973 jste promoval na AVU diplomovou prací o koncentračním táboře Sachsenhausen. Pár měsíců poté jste odjel do Terezína. Proč právě tam?
Brzy po škole mi došlo, že prostě nemůžu být tím „oficiálním“ umělcem, který se hlásí do výtvarných soutěží o holubici míru. Našel jsem si práci, vyklízel jsem půdy a ve volném čase maloval. Něco mi ale chybělo, téma, za kterým bych šel naplno. Často jsem myslel na Sachsenhausen, kde jsme byli s naším kvestorem. Vyprávěl mi, co tam prožil za války. Chtěl jsem pochopit, co se Židům stalo za války, a tak mě napadlo, že oslovím vedení terezínského muzea, aby mi pomohlo s výzkumem. Na několik měsíců jsem se tam odstěhoval.

LN Jenže čím víc toho víte, tím víc vás terezínské prostředí ovlivňuje a svazuje...
Nejdřív jsem si s tím vším nevěděl rady. Je to takové místo, kde člověk těžko může obstát sám, a tak jsem přizval kamaráda, výtvarníka Ivana Bukovského. On byl v podobné situaci jako já. Trvalo nám několik týdnů, než jsme si tam zvykli. Bydleli jsme v bývalé kanceláři velitele Malé pevnosti Heinricha Jöckela a naše pracovna byla u Stefana Rojka, to byl jeho zástupce. Zkoušel jsem něco malovat, ale nechtěl jsem žádné konkrétní tváře. Postupně jsem se propracoval k frotážím, na kterých je pouze figura, tvář a tělo. Něco nezřetelného, co zůstává. Zdálo se mi, že umění má v sobě sílu to místo změnit. Když vstoupíte výtvarným projektem do takového prostředí, z té negace vznikne i něco, co může vyznít „pozitivně“.

JIŘÍ SOZANSKÝ ■ narodil se v roce 1946 v Praze ■ vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze ■ od roku 1973 se věnuje malbě, kresbě, grafice a instalacím ■ měl více než 80 sólových výstav v Česku i v zahraničí výstava Mezní situace v GASKu potrvá do 25. října 2015 Malíř Jiří Sozanský

LN Terezín tehdy ale nevypadal jako dnes, kdy tam míří desítky turistů denně. Jak se tam žilo?
Město bylo plné vojáků, kromě posádky tam žilo jen pár civilistů. Jednou začas přijela nějaká delegace, mohli se podívat jen na Malou pevnost, která je stranou od centra Terezína. O židovské historii se za komunistů skoro vůbec nemluvilo. Takže když jsem přišel do terezínského muzea a chtěl, aby mi poradili, co si přečíst o Židech za války, koukali na mě dost nedůvěřivě. Naštěstí brzy pochopili, že nejsme nějací špioni, a doporučili nám nejrůznější deníky a dopisy. Dostal jsem od nich taky kontakt na Otu Krause, který přežil Osvětim.

LN V GASK vystavujete velkoformátové malby z Osvětimi, které ukazují člověka uprostřed nacistické mašinerie. Bývalý koncentrační tábor jste navštívil dvakrát, vzpomínáte si na první dojmy?
Poprvé jsme tam byli s Ivanem v roce 1978. Přijeli jsme do památníku někdy kolem osmé večer. Vrátný nám řekl, ať přespíme v kanceláři. Ráno jsme se dozvěděli, že právě tady úřadoval Rudolf Höss, velitel Osvětimi. Strávili jsme v lágru několik dnů, až tam jsem pochopil, že tisíce a tisíce lidí musely žít vedle sebe jako zvířata. Žádné soukromí tam neexistovalo, jen ponížení. Pak jsem se tam vypravil ještě jednou v roce 2010 a to byl šok. Je z toho turistická atrakce, prý je to takzvaná zážitková turistika...

LN Kromě obrazů vystavujete také kresby doplněné citáty z knih vězně Prima Leviho, ale také úryvky z pamětí Rudolfa Hösse. Proč jste zkombinoval právě tyto dva texty?
Hledal jsem nějakou protiváhu k Leviho knize, která je velmi emotivní. Vzpomíná, co viděl v Osvětimi, jak vnímal všechny konkrétní situace. Napadlo mě, že ukážu i druhou stranu toho všeho. Pamatoval jsem si přepisy výpovědí Rudolfa Hösse při norimberském procesu. Všechno popisoval naprosto bez emocí, jako nějaký manažer, který řídí provoz. Nebyla v tom žádná nenávist nebo zášť, jen úplně sterilní přístup k lidem.

LN Válku jste „znal“ teoreticky, prakticky jste ji poznal v 90. letech, během několika pobytů v okupovaném Sarajevu. Jak na vás to působilo?
Tenkrát jsem si myslel, že válka je pro mě uzavřené téma. Jenže bohužel to tak nebylo. Jednou jsme byli s panem Krausem v Terezíně a on mi řekl: „Celý život jsem se snažil zbytečně, podívej, co se děje v Jugoslávii.“ Tehdy mi nedocházelo, jak to souvisí s jeho zážitky z války. Brzy mi to bylo jasné až moc, stačilo tak málo a sousedé, kteří vedle sebe žili po generace, na sebe začali útočit. Překvapilo mě, že i v tom válečném stavu je tam kulturní život, podobně jako za války v Terezíně.

LN Do Sarajeva jste přivezl poněkud netradiční pomoc pro místní, o co šlo?
Vzal jsem jim tam třicet kilo barev a štětce. V nějakém dokumentu o Sarajevu jsem totiž viděl záběry umělců. Netušil jsem, že v rozbombardovaném městě ještě funguje výtvarná akademie. Začal jsem s nimi spolupracovat, podařilo se mi domluvit půlroční stáž pro pět studentů, kteří odjeli na AVU do Prahy. Největší šok jsem zažil při pohledu na vyhořelou knihovnu Bosny a Hercegoviny, která stála v centru Sarajeva. To byla jejich paměť, jejich národní poklad. Vytvořil jsem pro tenhle prostor několik olejomaleb. Už jsem měl tu zkušenost z Terezína, že když umění popře destrukci, může se situace přeměnit. Před odjezdem do Prahy jsem mluvil s matkou jednoho studenta, který k nám jel na stáž. Řekla mi: „To, že se nás snaží zabít, je těžké, ale mnohem horší je, že nás považujou za podlidi.“ V tu chvíli mi došlo, jak to pan Kraus myslel...

LN Celý život hledáte informace o válečné historii, o své vlastní, rodinné, toho ale moc nevíte. Do výstavního katalogu jste zařadil snímek vašeho otce, kterého jste nikdy nepoznal. Souvisí nějak tohle pátrání?
Možná podvědomě, že nejsem zakotvený, a proto jsem otevřený všemu, co lze ověřit. Celý život vlastně hledám informace o mém otci. Narodil se na Podkarpatské Rusi, dostal se s armádou do Prahy. Naši se seznámili v květnu 1945 na barikádách. Prožili spolu pár měsíců a pak otec zmizel. Poslední zpráva o něm je z roku 1948, kdy ilegálně přešel hranice a utekl z internačního tábora.

LN Podařilo se vám zjistit něco dalšího?
Hledal jsem informace v archivech, ale nikdy jsem nic víc neobjevil. Je to zvláštní pocit, jako kdyby celý můj život byl i nebyl. Někdy v 50. letech jsem se s ním ale zase „setkal“, měl jsem občanství po otci a matka ho potřebovala změnit kvůli přídavkům, na úřadě ji ale odbyli. Stropila tam scénu, že na změně trvá a oni jí řekli: „Soudružko, pokud máte problém uživit dítě, tak ho předáme soudruhům do Sovětského svazu.“ Naštěstí se tomu matka vzepřela, vše se vyřešilo. Kdyby to nedopadlo, tak mě pošlou do Ruska a v srpnu ’68 bych přijel do Prahy na tanku.