Tzv. demokratické strany pak následující den přes odpor komunistů prosadily ve vládě usnesení, že ministr vnitra – komunista Václav Nosek – má rozhodnutí zemského policejního velitele revokovat. Když se tak nestalo, podali o týden později členové národněsocialistické, lidové a Demokratické strany demisi. Další vývoj situace je všeobecně znám.
Policie posouvá spornou reorganizaci o měsíc. Šéf policie nemá moji důvěru, zlobí se Babiš |
Tehdejší a nynější situace mají společné nejen to, že se politicky motivovaná reorganizace policie stala rozbuškou vládní krize. Spojuje je i jistá amorfnost a nedostatek verifikovatelných faktů.
V posledních letech přišel historik Jaromír Kalus s teorií, že v únoru 1948 k žádnému přeřazení osmi nekomunistických policejních velitelů vůbec nedošlo a tzv. demokratické strany se staly v tomto bodě obětí komunistické dezinformace. Jestli je to pravda, pak tehdejší nekomunističtí politici postupovali ještě amatérštěji, než se doposud myslelo.
Dnes sice s jistotou víme, že policejní ředitelství připravilo jakousi reformu sboru, v jejímž rámci mají být sloučeny některé útvary, ale můžeme se jen domýšlet, jaké jsou důvody tohoto nestandardního a argumenty nepodloženého opatření. Jde o odstranění nepohodlného velitele, jehož útvar rozpracoval nelegální aktivity někoho z mocných politiků? Nebo si Šlachtův útvar rozpuštění zaslouží, protože pracuje selektivně a na politickou objednávku?
Zatímco v roce 1948 bylo přes nezřetelnost celé kauzy jasné, kdo ve sporu stojí na straně právního státu a demokracie a kdo naopak dělá vše, aby nastolil svou diktaturu, dnes tápeme. Z publikovaných komentářů se zdá, že z ověřitelných střípků lze sestavit dva obrazy, které se liší jako noc a den. Kdo je příznivcem sociální demokracie, tomu konvenuje verze ministra vnitra Chovance. Kdo je fanouškem hnutí ANO, ten přitaká ministru financí Babišovi.
Dnes se můžeme utěšovat tím, že převrat, který by zničil ústavní systém, opravdu nehrozí. Na druhé straně je ale provázanost policie, která by měla být důsledně apolitická, s politikou alarmující. Za první republiky bylo u nás dost ošklivých politických afér, ale žádná nebyla spojena s bojem o kontrolu policie.
Pokud současné politické strany o kontrolu policie bojují, svědčí to nejen o provázanosti politiky se zločinem (protože pokud by se strany chovaly v mezích zákona, nemohlo by pro ně žádné policejní šetření představovat hrozbu), ale především o absenci silného a politicky neutrálního státního aparátu. A to je pro českou demokracii dost špatná zpráva.
